Dávné pověsti

Snad každý zná Jiráskovy "Staré pověsti české", ale ruku na srdce, znáte nějakou pověst přímo z našeho kraje?
Paměť Vám možná osvěží následující článek...

Bylo - nebylo.

O uhlíři Věnavovi

V dávných časech, kdy se na pomezí Čech a Moravy rozkládal hustý prales, pálil v lesích nad řekou Švarcavou dřevěné uhlí muž jménem Věnava.

Byl silný a otužilý, v pralese se cítil jako doma a pranic se nelekal obrovských medvědů, zubrů, jelenů ani vlků. Většinu dne trávil u milíře a pro strach měl uděláno.

Kácel a osekával stromy, řezal chvojí, kopal drny a postavený milíř po zapálení pečlivě hlídal.

Na noc se vracel do chudobné chaloupky, kde měl nejnutnější věci, zásoby vypáleného uhlí a něco potravin. Dveře nezamykal. Žádného vetřelce ani zloděje se nemusel bát, protože do těchto odlehlých končin nezabloudil ani poustevník...

Proto byl jednoho dne velice překvapen, když se mu během dne ztratil ze stolu pořádný kus chleba.
"No to jsou mi věci...", kroutil nevěřícně hlavou, ale pak nad tou ztrátou mávl rukou a šel spát.

Jenže druhého dne byl chleba zase pryč a celé stavení vzhůru nohama. Drzost nezvaných návštěvníků se zvyšovala každým dnem, až uhlíři došla trpělivost.

Před odchodem se rozhodl, že dveře pevně přiváže houžví, aby je nikdo nemohl vyvrátit a hned se pustil do práce.
Za chatou si vyhlédl mladý smrček, z něhož chtěl houžev zhotovit. Vytrhl jej i s kořenem a zrovna, když započal s opracováním, uslyšel poblíž silný šramot a mohutné funění. Rozběhl se tedy ke svému obydlí a zkameněl !

Naproti němu stál obrovitý zubr, jakého Věnava ještě nikdy v životě nespatřil.

!  !  !

Mohutnými rohy strkal do dveří a snažil se je vyvrátit. Jakmile spatřil člověka vypjal mohutnou šíji a s odfrkováním sklonil hlavu k útoku.

- Co teď ?

Věnava stál proti zubru jen s holýma rukama.

- Nebyl čas na dlouhé rozmýšlení!

V poslední chvilce uhnul před zubří hlavou a mocnými pažemi zachytil ostré zvířecí rohy. Bojoval o život a nebezpečná situace mu dodala nadpřirozenou sílu.

Jak dlouho zubra držel, dnes už nevíme. Jisté však je, že zvíře totálně pokořil.

Zubr se roztřásl na celém těle, padl na přední nohy a z nozder mu vyšla bílá pěna. V tu chvíli Věnava sáhl pro houžev, zasklesl ji do zubřích nozder a zakroutil do kruhu. Tak mohl zvíře bezpečně ovládat.

Uhlíř Věnava na dřevořezbě Valtra Baxy

A jelikož to byl zubr opravdu nevídaný, rozhodl se s ním Věnava pochlubit u vrchnosti. Krátce si odpočinul a vydal se s úlovkem na brněnský hrad, kde právě sídlil kníže. Ten byl nad zubrem i příběhem u vytržení a hned se ptal uhlíře čeho si za statečný čin žádá.

"Co bych si přál?" podivil se Věnava.
"Snad jenom dál pálit svobodně uhlí v našich rodných lesích !"

Kníže odcenil jeho skromnost opravdu velkoryse a daroval mu pole i lesy široko daleko od jeho milíře.

Věnava s vděčností poklekl před panovníkem, pak ale vyskočil a na důkaz, že je takového daru skutečně hoden, předvedl celému shromáždění svou sílu.
Sáhl za pas pro sekyru, mocně se rozmáchl a ťal. Mohutné zubří tělo se zřítilo k zemi a hlava odletěla tak prudce, že ji Věnava na houžvi sotva udržel.

"Ano, už vím, jaké dáš jméno krajině, kterou jsem ti odkázal," pravil uznale kníže. "
Bude slout Zubří země a jako upomínku na svůj čin dostaneš za znamení do zlatého pole černou zubří hlavu s houžví v chřípí !"

Věnava se vrátil do své chýše, ale dlouho v ní nebydlel. Na práci najal několik lidí, které naučil pálit uhlí a sám započal se stavbou dřevěného dvora. Oženil se a místo uhlířiny se věnoval včelaření. Svého syna pak poslal na studie a vychování ke knížecímu dvoru.

Když po Věnavově smrti dvorec vyhořel, postavili jeho potomci na skále kamenný hrad a dali mu jméno Zubří kámen čili Zubštejn. Byl to svého času nejmohutnější hrad na celé Moravě.
Jeho sláva však pominula a až další generace zbudovaly nádherný mramorový hrad Pernštejn.

Tito panovníci se honosili vždy se zubří hlavou a na svá města, hrady a zámky, umísťovali kamenné desky s vyobrazením svého předka, kterak drží zubra a napřahuje sekyru.