Dávné pověsti [4]

V neděli slaví naši sousedé v Černvíru  pouť a my při této příležitosti znovu otevíráme seriál "Dávné pověsti". Na řadu přichází legenda

...

O zemanu Vítkovi z Černvíru

Čas plynul a Pernštejnové se stali nejbohatším rodem v české zemi. Jejich majetek čítal Přerov, Lipník i Prostějov, patřil jim zámek Hluboká, Pardubice i Litice a mnoho dalších.

Jenže jak už to bývá s majetkem přichází i zpupnost, arogance a čím dál tím větší touha po moci. Když tedy Pernštejnové hráli prim ve vysoké politice, o to více jim vadilo, že přímo v údolí Švarcavy nadohled od jejich hradu se nachází svobodný dvorec, který má vlastního pána.

Hospodařil zde zeman Vítek z Černvíru se svou starou matkou. Žil svobodně a po svém, neboť ke hradu neměl žádné vazalské povinosti. Snad jen jedinou.
V případě, že by se chtěl oženit, smí tak učinit jen s dovolením vrchnosti...

Ale kdeže svatba, na tu je vždycky dost času smál se Vítek a po práci odjížděl s přáteli na lov do okolních hvozdů.

Jenomže jeho matka už příliš zestárla a začala snít o mladé hospodyni, která by jí v domácnosti pomohla. Začala tedy Vítka přemlouvat a ten nakonec jejímu nalehání podlehl.

Potlačil v sobě hrdost a vydal se na Pernštejn.
Byl přesvědčen, že když řádně a ve slušnosti požádá o povolení, tak že ho bez řečí dostane. Zmýlil se však převelice.

Panovník, který tajně doufal, že Vítkovo hospodářství připojí ke svým državám, neměl na zachování jeho starobylého rodu zájem.
S potěšením se pásl na jeho ponížení a nakonec se mu vysmál:
"Takhle se chodí s žádostí? K vrchnosti bys měl přijít po kolenou a pak se můžeme bavit..."

Zdrcený Vítek se vrátil domů. Trápil se ve své uražené hrdosti a nadával na mocného souseda.
Jenže matka byla neodbytná, naléhala a tak syn ještě jednou poslechl.

Na vlastním dvoře poklekl a po kolenou zamířil ke hradu. Ploužil se pomalu vpřed, ale více než rozedraná kolena ho bolelo ponížení a potupa, k níž se propůjčil.

Asi v půli cesty mu došla trpělivost, vyskočil na nohy a vztekle zavolal:
"Nikdy se ti nepoddám, proradný Pernštejne! Mám už dost toho útisku a bezpráví!"

Zamířil domů a na zarmoucenou matku ani nepohlédl.

Ta když viděla, že se synem nic nesvede, začala konat sama. Klekla si před prahem a po kolenou se drala vzhůru ke hradu. Urazila dlouhou cestu kolem potoka a nakonec se ocitla až v hodovní síni.
Zde začala před pánem naříkat a úpěnlivě prosit za svého syna.

Hosté přerušili bujaré veselí a tázavě se dívali na Pernštejna, jak rozhodne. Ten, když viděl starou ženu a její do krve rozedraná kolena náhle změkl. Pohnulo se v něm svědomí a nebohé ženě vyhověl.

A pak už to vzalo rychlý spád .
Vítek se brzy oženil a jeho panství nadále vzkvétalo.
Jen místu nedaleko Černvíra, kde stával zemanský dvorec, se dodnes říká na památku zoufalého činu staré vdovy "Klečany".