Hody v Doubravníku [2]
Letošním hodům příliš nepřálo počasí, takže mnozí hosté byli ochuzeni o "zlatý hřeb" nedělního odpoledne - totiž čtení Ortelu. ORTEL 2004 Vážení hosté milí, navštívili jste nás v tuto chvíli, Loňské hody v Doubravníku jako skoro každým rokem pro jednoho z účastníků skončili pořádným šokem! Že jsou stárci divná chasa to my tady dobře víme, teď společně s Vámi na ně pořádně si posvítíme. Líní jsou jak lenochodi, ruce jak princátka mají, když by měli čuchnout k práci jen sedí a nadávají! A kdyby je první stárek aspoň trošku nehlídal, byl by div, kdyby tu vůbec tenhle zelený strom stál! A tak přesně před rokem na hodovou neděli když pod májí utichnul už všechen rej a veselí, tahle banda na náměstí v restauraci ″U Hlemýždě″ na tvrdých dubových židlích uvelebila své hýždě. Kořalku do hrdla lejí, oplzlé písničky pějí, holky opile se kření; že vám bando hanba není! Druhý stárek po půlnoci když stárkovou poslal spát, poslední zábrany ztratil, rum do hlavy začal cpát. Snad neodhad' svoje síly, snad byl hroznou žízní hnán, tak či tak za malou chvíli ožralej byl jako Dán! Dávno je po zavíračce vrchní už je ospalý, a tak nezdárného hosta z restaurace vyhnali. Na Rakovec cesta dlouhá nohy už moc neslouží, nakonec však chlapec zpitý k domovu se doplouží. Domů se však neodvážil, potkat rodiče se bál, tak za domem potají se na zahradu vyškrábal. Po zahradě dál klopýtá, nožky už jsou čím dál těžší; už mu jen pár kroků zbývá, na teplou postel se těší. V altánku si může schrupnout, tam rodiče neprobudí! Co se to však náhle děje?! Co ho to po těle studí?! To se jenom hošíkovi nepříjemná ta věc stala, že ze všeho toho rumu hlava se mu zamotala, a tak než se stárek nadál, ztropil hroznou scénu, když po hubě dolů padal rovnou do bazénu! Ve vodě se chvíli plácá, nemůže se dostat ven, smutně chápe, že dnes k pití nevybral si správný den! Když konečně vyškrábal se na břeh mokrý jako žok, asi posté slibuje si: ″Od zítřka už ani lok!″ Berana chci přede všemi zažalovati dnes tu, že jeho zločiny vloni zůstali zas bez trestu, a když přímo z popraviště katovi zas živý utek', chudáka stárka tam z toho popadl takový smutek, že jak každým rokem, zas ožral se tam jako ďas! § huba plná vody, nalej, už mám k pití svody! Horníci, horníci maj dubovou palici, játra jako z ocele, neposedný prdele! Na Rožínce v potu tváře dobývají rudu, večer potom u Slávečka zapíjejí nudu! Berana že taky láká akční život uraňáka, každé ráno dolů fárá, výplatu pak shrábne stará. Jednou takhle brzy zrána beran, stará havířina, vyjel jako každodenně vyzkoušet si, co je dřina. Jeho starý rudý němec k Rožínce už si to frčí, parťáci z okolních dědin spolu s ním se v autě krčí. Cesta pěkně ubíhá jim, kolem auta vítr kvílí, když však vtom berana náhle jiné větry překvapili! Řek si: ″Jsme tu samí chlapi, tak žádný stres, žádná hokna, prostě trošku uprcnu si, když tak jim otevřu okna! Jaké ale překvapení pro berana potom bylo, když ucítil že se cosi v kalhotách mu objevilo! Brzdy kvílí, auto stojí beran spěchá do přírody, zkontrolovat, co napáchal na garderóbě za škody. Ostatní než pochopili, co vlastně to tam vyvádí, beranův červený Passat zpátky k Doubravníku pádí! Rychlá sprška, čisté hadry a už beran vyjevený s pedálem až na podlaze snaží se stihnout začátek směny. Dobrou radu tady máme, beranovi rádi dáme: Nechceš-li si nikdy více pozdě píchnout u vrátnice; vyslechl sis od manželky nadávek už víc než dosti... Nikdy tedy milý chlapče neprď už ve společnosti! § neudržel svěrač v řiti, nalej nám dobrého pití! V Doubravníku na náměstí hospůdku útulnou máme, společně v ní mladí, staří každý večer sedáváme. Taky beran z Rakovce si cestičku sem často najde, na řezanou dvanáctku s kamarády denně zajde. Jednou když tak jeho žena na bicyklu vyjela si, beran hnedka odpoledne do hospůdky si to hasí. Pivečko je jako křen, beranovi chutná vskutku, po červené Marlborce mu samo klouže do žaludku! Zanedlouho jeho žena, z jízdy celá uřícená, kolo ve forhauzu nechá, a už za manželem spěchá po hodince plné dřiny doplniti vitamíny. Tak tam sedí spolu u jednoho stolu, pivečkem se nalívají, z okna ven se nedívají. Žena, když si náhle všimla, že je venku tma jak v ranci, manželovi k další rundě nedala už žádnou šanci, zavelela: ″Jde se domů!″, ničím obměkčit se nedá, a tak nenasytný beran smutně ze židle se zvedá. U pultu manželé ještě zaplatili útratu a dosti nejistým krokem vydali se k návratu. Na cyklistku čekalo však nepříjemné překvapení, když zjistila, že její oř nikde ve forhauzu není! Vyděšeně oči kulí, slzy tečou po papuli! K uklidnění panáka a hystericky huláká: ″Lumpové, hovada, okradli nebohou robu! To všechno ti politici, to, jakou dnes máme dobu!″ Prohledala každý koutek, na zahrádce plaší mladé, zda někdo nespatřil toho, kdo jí její kolo krade. Po forhauzu pobíhá a vykřikuje: ″To je v loji! Tady stálo, co to cizí škaredé teď kolo stojí!″ Ani tento bicykl však neměl uvnitř majitele, to když žena uslyšela, obsluze hned hlásí směle: ″Já bez kola neodejdu, tohle si teď beru domů! Až přijede jeho vlastník, vyřiďte volovi tomu, ať mi kolo doveze, až pak své si odveze!″ Když pak všichni mysleli si, že už dáma dávno spinká, uslyšel pan vrchní, jak mu telefon v kuchyni cinká; na lince paní beranová jenom těžko hledá slova, kterými by vysvětlila, co to vlastně natropila! Že to kolo, co odvezla domů celá nasupená, byla jen ta její herka, ta údajně ukradená! § když chlastá, kolo nepozná nalej, žízeň je věc hrozná! Po tom, co teď vyslechli jste, povíme Vám milí hosti, cože beran na bicyklu sám vyváděl za blbosti. Nemohl se víc už dívat na svou pivní cíchu, vrozená ješitnost jeho překonala pýchu. Však on s tuky poradí si, krásný chlapík bude hned, tělo denně trápit bude, koupí si velocipéd! Na bicyklu prohání se, těší se jak bude zas lamač srdcí krásných dívek, samá šlacha, outlý pas. Jednou beran své slušivé rudé šortky navlíkl a z garáže vytáhl svůj naleštěný bicykl. Do šlapátek hned se opřel, vítr kolem hlavy fučí, po kopcích a po údolích beran svoje údy mučí. Cestou zpátky na Rakovci ztratil beran zbytek sil, tak u cesty na Záhomí na chvilku se zastavil. Jak tam vsedě síly sbírá, kolem sebe tupě zírá, vtom ho cosi z výšky trefilo do šišky. Za beranovými zády je zahrádka maličká, přes plot trčí větve, na nich ringle jako vajíčka. Když to beran vidí, hned mu sliny tečou po bradě. Nic nehledí na to, že strom stojí v cizí zahradě. Jak jen k ringlím dostane se? úpěnlivě přemýšlí, ještě k tomu aby na to majitelé nepřišli! Vtom však dostal skvělý nápad, kolo opřel o tarásek, na štanglu si stoupnul, teď už nedosáhne jen o vlásek. Na kole se beran vzpouzí, užuž sahá na větev, najednou však po Rakovci rozezněl se hrozný řev! Nikdo dnes už vlastně neví, co se přesně dělo, každopádně pod beranem kolo se rozjelo, ten rukama v luftu plácá, pak už k zemi padá, hned má hubu plnou štěrku, potlučená záda. Až doma však chudák beran co je pravá bolest zjistí, když mu stará celý večer peroxidem rány čistí! Cyklistu tak místo mlsu těšit může jedině, že byl s hubou poškrábanou pro smích celé dědině! § beran hubou v zemi ryje nalej co se dobře pije! Rybařina v Doubravníku každoročně jenom kvete, šikovnější udice snad nikde v kraji nenajdete! Také beran z Pláňavy v ní zalíbení našel, s kamarády velmi rád si občas k vodě zašel. Jednou takhle brzy zjara k rybníku se vydal, by nějaký pěkný kousek do své sbírky přidal. Chvilku tam na břehu sedí, co se to však náhle stalo? Pod hladinou beranovi cosi prutem zacukalo! Ten vyskočil jak střelený, nic nehledí na svůj věk, tohle totiž vypadá na kapitální úlovek! Vlasec naplý až k prasknutí, čelo potem zbrocené, však on tu bestii z vody jednou provždy vyžene! A že rybář věru svoje řemeslo ovládá skvěle, už se na mělčině plácá kapr jako malé tele! Beran bulvy vyvaluje, hlava se mu z toho točí, takovouhle horu šupin prvně vidí na vlastní oči. Už se těší, jak popíše kamarádům tuhle dřinu, už se vidí na obálce rybářského magazínu! Kapra lapl do náručí, běží k nejbližšímu stromu, tam ho šoupne do tašky a honem s ním pomaže domů. V rozčílení bohužel však chudák beran nepostřeh', že to po čem utíká, je mokrý rozbahněný břeh, nakonec se tedy vlastně dalo čekat docela že při všem tom jeho spěchu holínka mu ujela, a tak milý pantáta plesknul hubou do bláta! Ještě k tomu chudák děda rybu v rukou marně hledá, protože když ve vzduchu se jako káča točil, kluzký kapr beranovi z náručí vyskočil, ten teď jenom smutně zírá, jak šupináč jeho vinou místo doma na pánvici skončil zpátky pod hladinou! § povedená rybařina, nalej třebas kapku vína! Poslyšte teď hosté milí příběh jako pohádku o chlapovi, co ho trefil amorův šíp do zadku! Dříve beran nikdy moc se po děvčatech nedíval, mnohem radši na náměstí pivo hrdlem prolíval, a pak vždycky, když se opil, nějakou ostudu ztropil. Tak ho znali kamarádi, takhle jsme ho měli rádi... Letos se však v jeho žití stala radikální změna, když tak, jako dříve pití učarovala mu žena! Na procházkách po náměstí za ručičku si ji vodí, ke Slávkovi na točenou limonádu spolu chodí. Tak bývalý bouřlivák teď na obláčku lítá, poznává, jakéže krásy život ve dvou skýtá. Po nějaké době ještě dostal beran nápad hloupý, aby svůj vztah upevnili, že společně psa si koupí. Do svého hnízdečka lásky dovezli si chlupů hrst, jakési přerostlé morče, žádné tělo, samá srst. Jednou beran havířina na týden do služby musí, no to víte, tak čerstvý vztah na takovou dálku zkusí! Hned první den mladá žena cítí se tak opuštěná, že za chvilku všeho nechá a hned k telefonu spěchá, hrozným steskem hnána snad na Rožínku žhaví drát! Tak po síti cvrlikají, na samotu naříkají, než je po pořádné chvíli divné zvuky vyrušili. Z balkónu se ozývají, tam, co si slečna prádlo suší. Ta hned na verandu běží, smutnou pravdu už však tuší... A jak dveře rozrazila, vidí rozlícenou fenku, jak tam v hubě převaluje rozkousanou podprsenku! Dodnes snad má čokl ještě žaludeční potíže, z toho, jak paničce tenkrát sežral kousek negližé! Tak milostný telefonát prodražil se bohužel, beran dodnes shání novou podprsenku XXL... § podprsenka v tlamě, nalej a nešetři na mně! Vysokoškoláci mají dobrou práci, krásné ženy, velký love, to jsou pane šikulové! To Vám loni u beranů jedli, pili, hodovali, když jim v Brně jejich synka inženýrem promovali! Ten hnedle jak po státnicích zahodil poslední knihu, na náměstí naložil se na dva měsíce do lihu. Jedno ráno hoškovi však těžká chvilka nastala, když ho náhle Česká pošta z deliria probrala. Tak ten mladý inteligent pročítá si smutné psaní, že na něho vzpomněli si uniformovaní páni. Prý ho na rok rádi zbaví každodenních strastí, až se samopalem v ruce sloužit bude vlasti! Beran řek' si: ″Nenechám se buzerovat ani chvilku od nějakých puberťáků! Radši půjdu na civilku?″ Proto mladý alkoholik oběhl úřadů kolik, než se domů s glejtem vrací, s domluvenou skvělou prací! Tak když hokna beranovi milejší než vojna byla, nastoupil na Pernštejn jako pomocná pracovní síla... Místo by se plazil v blátě, teď se v dobré náladě, tenhle mladý inženýrek poflakuje po hradě. Jednou hradní hostinský ho o službičku poprosil, by k udírně na nádvoří kupu dřeva nanosil. Když byl beran hotov, v peci oheň spolu rozdělali, osmdesát kilo maso do udírny naskládali, a když tedy konečně už přichystáno všechno měli, na nádvoří spolu sedli, lahvinku si otevřeli. Kořalkou si chvíli krátí, na masíčko čekají, v žaludku jim kručí, sliny po papuli stékají... Láhev je za chvilku prázdná a oba dva hradní páni, místo by hlídali vatru, ožralí jsou jako Dáni! Vtom zpod dveří do udírny hustý černý dým se valí, když to páni uviděli, honem do běhu se dali. Uvnitř vyděšeně hledí na starý strop dřevěný, který tam teď olizují třímetrové plameny! Až když potom uhasili všechny trámy dřevěné, všimli si, že všechno maso na uhel je spálené... Dodnes mají z toho tiky, protože se mohlo stát, že jen kvůli troše žvance moh' jim shořet celý hrad! Takže co nesvedli Švédi po obci se dneska říká, to dokázal málem jeden inženýrek z Doubravníka... § Pernštejn doutná nalej, a ať nám to chutná! Slyšte, jaký v Doubravníku podařený spolek máme, HAPRDI si říkávají, však je všichni dobře známe! Rozhodli se, že zbytečně nebudou se dříti, radši budou u Slávečka pivo a rum píti. Také jeden beran mladý rozšířil haprdů řady, na fušky teď s nimi chodí, dobrý love mu to hodí. Od rána po střechách běhá, tam je žízeň veliká, tak po šichtě v pohostinství s kořalkou se potýká! Žena však pro jeho pití nemá příliš pochopení, on ožralý taťka beran příliš rodinný typ není... A tak vždycky u beranů hrozná scéna nastane, když z něj po návratu z práce zelená zas zavane. Jednou tak po zavíračce útratu zaplatit chtěl, vtom však vidí, že si doma peněženku zapomněl. Ráno ženu nasupenou beran v domku nechal a v hodinu otvírací do hospody spěchal. Slíbil, že jen dloužek splatí, a pak hned se domů vrátí. Dnes se bude jedině věnovati rodině! V putyce už ale sedí všichni kamarádi, ti hned taťku od rodiny ke kořalce svádí, ten se chvilku brání, ale pak si řekl: ″U sta hromů, však se stará nezblázní, vždyť jednu dám a mažu domů!″ Znáte ale, jak to chodí, když takový chlap si sedne, z minuty je hodina, z hodiny celé odpoledne... Když už po pár kořaličkách beranovi hlava padá, pan vrchní mu povídá, že venku si ho kdosi žádá. Chlapík ze židle se zvedá, pokouší se rovně jít a napjatí kamarádi koukaj', co se bude dít. Sotva vkročil do forhauzu hroznou řachu slyšet bylo, beranovi v tu ránu se před očima zajiskřilo! To na schodkách pijan potkal svoji milovanou ženu, ta mu tam takovou práskla, že hned druhou vzal o stěnu! Za límec opilce lapla, zuřivě ho domů táhne, beran tuší, že teď dlouho paty z domu nevytáhne... § rána jako z děla, nalej, než mi jazyk zbělá! Nakonec tu ještě jeden krátký příběh pro Vás máme, o holčičí marnivosti chvilku si povykládáme. Jo ty dnešní mladé dívky, to je pane rasa! Na světě je zajímá jen bohatství a krása! Za dob našich maminek to Vám jiná káva byla, dnes každá kouká jen, jak by boháče si ulovila... Také u nás na náměstí jednu takovouhle mají, všichni pěkní chlapi před ní raději se schovávají! Kdesi četla, že pro krásu něco obětovat musí, tak ji napadlo, že piercing do huby si strčit zkusí. Až pan doktor udělá jí do jazyka díru, chlapi o ní prát se budou, v tom má pevnou víru... Zanedlouho neslušně už děvče jazyk vyplazuje, když stříbrnou náušnici kamarádkám ukazuje. Ta se ale dívce v puse příliš dlouho neohřála, protože už za pár dnů se nepříjemná věc jí stala. Málokdo dnes krasavici tenhle příběh věří, že svou drahou ozdobičku spolkla při večeři... Dva dny po doktorech lítá a svou cennou náušnici chudák holka ještě týden hledá potom ve stolici... Teď jejímu beranovi dáváme za vinu, že slečna provedla takovou koninu, že už u něj býti chtěla, šroub utáhnout zapomněla! Taky tady radu máme, snad se jí ta děva chytí: náušnici z gumy kup si, ta nebude škrábat v řiti... § po náušnici v míse pátrá, nalej, ať mi ztvrdnou játra! 2. soudce: Tím končíme lidé zlatí, s našimi to hříchy, které beran stačil za rok s námi všemi splíti. Proto stačí, co jste slyšeli, co on spáchal, za rok necelý. Všichni vidíme, jak v krátké chvíli, beranovi zločiny se hromadily. Odsuzujeme ho proto jednomyslně k trestu smrti naším dvorním majestátem. 1. soudce: Než však svůj život skončí, v následujícím testamentu odporoučí:
Pardón, pardón !!! celý text ortelu si můžete stáhnout zde. (pravým tlačítkem - uložit jako...) |