Chudobinec v Doubravníku

V historii Doubravníka nelze pominout ani osudy lidí, kteří se z nějakého důvodu (války, přírodní pohromy, úrazy) ocitli na pokraji společnosti. Bez majetku, či schopnosti dále pracovat museli zbytek svého života trávit v nedůstojných podmínkách.

Proto bylo dlouho uvažováno o stavbě obecního chudobince.

První nadaci k tomuto účelu ve výši 4.000,-K založil ing. Osvald Životský v roce 1905 po dokončení stavby železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou.

Když se pak začaly v Doubravníku zastavovat pozemky na místě, kde se dnes říká v Luhačovicích, bylo za tímto účelem pamatováno i na parcelu pro budovu chudobince. Tento pozemek byl ale prodán během 2. sv. války firmě Doubek na zřízení textilního podniku.

V roce 1941 navštívil Doubravník pan Antonín Steinich, vrchní správce důchodové kontroly v.v. (syn bývalého nadučitele Karla Steinicha, který v Doubravníku působil do roku 1893).
Za svého pobytu často vzpomínal na svoje mládí strávené v těchto místech a na schůzi obecního zastupitelstva, která byla na jeho přání svolána, odevzdal obci darovací listinu, ve které manželé Steinichovi věnují chudým městyse Doubravníka 50.000,-K.

Kapitál uložený v dluhopisech Hypotéční zemské banky moravské v Brně měl po dosažení 100.000,- sloužit k dobru obce. Na tento dar pohlíželi místní občané s velkou vážností, neboť se nejednalo o peníze lehce nabité např. z dědictví, ale byly poctivě ušetřené z vlastní penze.

K tomuto krásnému příkladu dobročinnosti manželů Steinichových se brzy připojil další mecenáš, doubravnický rodák P. Ladislav Kokta, farář v Pavlově na Českomoravské vrchovině. U Spořitelny města Tišnova složil nejprve 20.000,-K a později ještě 30.000,-K. Tím už byl položen dostatečný základ ke stavbě starobince, jehož potřeba byla v těžkých časech velmi naléhavá.

Věci se však vyvinuly jinak.

V době německé okupace se muselo z částky 50.000,-K od manželů Steinových odepsat Říši 40% a zbytek, včetně příspěvků ing. Životského a P. Kokty byly převedeny na vázaný vklad.

Po skončení druhé sv. války došlo k nastolení nových poměrů a bylo také upraveno starobní pojištění. Staří lidé byli tímto zabezpečeni a nebylo nutné je podporovat v takové formě, jak si manželé Steinichovi přáli. Uložené peníze zkonfiskoval stát.

V dalších letech rostla životní úroveň a zvyšilo se i zabezpečení pracujících, takže výstavba sociálního domu nebyla nutná. Ale i tak musí být vysoce ceněn ušlechtilý čin našich dobrodinců jako projev úcty ke stáří a lásky k místu, kde prožili svoje nejkrásnější mladá léta.

zdroj: Leopold Mazáč - Doubravník 1972