Úspěch chlapců z Doubravníka
v celorepublikové konkurenci. Skvělý úspěch! Těmito slovy lze stručně charakterizovat 8.místo, kterého dosáhli doubravničtí kluci na celorepublikovém přeboru ČOS v Zálesáckém závodě zdatnosti. Cesta k úspěchu vedla přes tišnovské kvalifikační kolo - 28.4.2007.Bez většího tréninku, ovšem se zkušenostmi ze skautského oddílu, se narychlo sestavená pětičlenná skupina účastní Přeboru Sokolské župy Pernštejnské. Soutěží trojice, a tak se k nám připojuje jeden tišnovský náhradník a utváříme dvě hlídky. Závodí se v kategorii 11-14 let a mezi devíti družstvy Doubravničtí obsazují 1. a 3. místo! Nejvyšší umístění znamená postup do celorepublikového Přeboru ČOS! S tím se nepočítalo, ale víkend 18.-20.5.2007 je volný, tak si ho rádi rezervujeme pro Třebíč. Postup je v kapse! Zdá se, že nás čekají pouze příjemné povinnosti, avšak musíme řešit jeden zásadní problém. Za Sokol můžeme nahlásit pouze 3 soutěžící + jednoho náhradníka z party: Josef Vojta, Vít Hertl, David Brázda, Marek Šenkyřík a Lukáš Bracek. Kdo z pěti borců nepojede? Rozhodování není jednoduché. Černý Petr nakonec zbývá na toho nejmladšího, Lukáše. Mrzí nás to, ale jeden musí z kola ven a věk byl rozhodujícím kritériem. Do krásného města s památkami UNESCO nás po problémech s autem pana Menšíka veze mladá paní, Bára Šenkyříková. Cesta probíhá v pohodě.Až před Třebíčí si trénujeme orientaci na orientační mapě Třebíče, v níž se nikdo nemůže zorientovat. Naštěstí situaci zachraňuje nějaká místní paní, která nás posílá na atletický stadion, kde celý víkend strávíme ve společnosti sokolů ze všech žup ČR. Stavíme stan, večeříme, zkoumáme terén, vyřizujeme organizační záležitosti a v noci hrajeme noční hru. Ta je zaměřena na poznání města, tak ji pojímáme jako procházku večerní Třebíčí s občasným plněním nějakého úkolu. O to víc nás překvapuje, když se z úst místního pořadatele dozvídáme o našem konečném šestém místě v této noční hře, která byla takový předkrm. V sobotu se podává hlavní chod - samotný závod. V naší kategorii (11-14 let) soutěží 19 žup z celé České republiky. Na start se hlídka (ve složení: David Brázda, Josef Vojta a Vít Hertl) připravuje až jako poslední se startovním číslem 47, proto si kluci ještě před vyběhnutím stihnou splnit 4 stanoviště, které nejsou na trati, ale počítají se do závodu (praktická zdravověda, teoretická zdravověda, práce s ohněm a historie Sokola). Ve 13h vybíhá 6 doubravnických nohou na trať. Mám teď chvíli volno, tak si jdu lehnout. Přemýšlím nad tím, jaké asi máme šance na úspěch a nestihnu ani na chvíli usnout. V cíli se po 1h 17min 23s objevuje hlídka s číslem 47. Výborně, říkám si, to by mohlo dopadnout dobře. Výsledky sice neznáme, ale jsme plni optimismu. Slunce praží. Zpocená těla potřebují krapet osvěžení. U hlavní budovy leží hadice napojené na vodu, tak nás napadá zajímavá myšlenka. Jdeme za vedoucím a ten nám naše úmysly bez problémů dovolí. Střík! Šplích! A je nám dobře. V tom přilítne druhý vedoucí. Dostáváme kázání. Naštěstí je tento pán rozumný člověk, který vás nechá blbnout dál, když mu vysvětlíte, že vám to bylo dovoleno a že nehrozí žádná újma na zdraví ani na majetku. Osvěženi studenou vodou se přesouváme k nohejbalovému kurtu, kde místní nohejbalisti hostí soupeře z Jihlavy. Zajímavý zápas nás chytne a fandíme o 106. Většinou vyhrává ten, kdo hraje na straně, kde sedíme. Sluneční paprsky neubírají na intenzitě a brzy nám schnou i poslední zbytky mokrého oblečení. Rozhodujeme se pro další vodní radovánky. Tentokrát měníme pádla za hadice a přemisťujeme se k lodičkám na řece Jihlavě. Někteří na žádném plavidle ještě neseděli, natož aby drželi pádlo v ruce. Ovšem po půl hodině si s ním tykají téměř všichni. Z řeky k bazilice. Tam vedou naše další kroky. Absolvujeme prohlídku chrámu svatého Prokopa a příjemně mě překvapuje, jak kluci poslouchají. Myslel jsem, že se budou nudit, ale spokojenost je oboustranná. Během našich odpoledních aktivit se na stadionu počítá, přičítá, odčítá, radí, zkrátka "šrumec" ohledně vyhodnocování hlavního závodu. Po několikahodinové práci, rozhodčí vyvěšují konečné výsledky a tak mohou oči všech zúčastněných vidět, že se Sokol Doubravník (župa Pernštejnská) umístil na vynikajícím 8. místě. Vítězem se podle očekávání stal s obrovským náskokem Sokol Třebíč. Úspěšný a pohodový den zakončujeme na nohejbale. Seznamujeme se s jihočeskými sokolkami a hrajeme opravdu dobře. Kluci předvádí životní výkony a vsadím se, že kdyby tam nebyly slečny, tak se takové nohejbalové úrovně nedočkáme. V neděli ráno jdu s Vítkem do kostela a ostatní ještě dospávají. Dnešní den nás čeká už jen slavnostní vyhlášení, projížďka na lodičkách, balení a "alou" domů. Oficiálně jsme vyhlášeni na 8. místě (Mára v družstvu náhradníků, závodícím mimo soutěž, dokonce dosáhl ještě lepšího výsledku) a odcházíme na dopolední pádlování po Jihlavě. Tentokrát řádíme ještě víc než včera. Skáčeme do vody, chytáme ryby, hrajeme si na Robinsona a řídíme plavidla vestoje. Užili jsme si, jak se patří. Mokří odcházíme od řeky, ale už suší přicházíme ke stadionu. Nojo, pařák je pařák. Oběd a rychle balit. Pan Menšík je tu, co nevidět. Batohy sbalené, stan už také nestojí na svém místě, odvoz se pomalu blíží k místu činu. Opravený Chrysler vykoukl zpoza zatáčky, my mu jdeme naproti a loučíme se s Třebíčí. Unavení usínáme na reptácích v odjíždějícím autě. Probouzí nás až hlas pana Menšíka, který nás zve ve Velké Bíteši na zmrzlinu. Při konzumaci studené dobroty si povídáme a vzpomínáme na víkendové zážitky (především Márova kačení akce stála za to). Dolízáno, dokecáno. Nasedáme. Cesta rychle ubíhá. Netrvá to dlouho a vysedáme v Doubravníku před bytovkou naproti našeho domu. Už se těšíme na krajské kolo Svojsíkova závodu, v němž se pokusíme navázat na druhé místo z okresního kola. Favorité rozhodně nejsme, ale proč se nepokusit o další skvělý výsledek? Ondřej Smutný . . .
|