Felix Závojský

Pojďme si připomenout zajímavý životní příběh našeho doubravnického rodáka Felixe Závojského, jak ho pro nás a budoucí generace zaznamenal pan Leopold Mazáč - řídící v.v..

Dětství

V malebném údolí řeky Svratky na Českomoravské vysočině ve starobylém městečku Doubravníku se v domě č.9 dne 6.května 1848 narodil Felix Závojský. Jeho otec Dominik Závojský byl zaměstnán jako lokaj u polské šlechty a matka Josefa, rozená Fixová, pocházející z Pernštejnských Janovic, byla také zaměstnána u této šlechty jako komorná. A jak to často v takových kruzích bývá, obdrželi od šlechty za věrné služby odbytné, uzavřeli manželství a odstěhovali se do Doubravníka, kde si zakoupili malou usedlost č.9 od Františka Nahodila. Kupní smlouva byla uzavřena 5. března 1844.

rodný dům Felixe Závojského v Doubravníku

Malý Felix prožíval v domově svých rodičů dětská léta jak to u venkovských chlapců bývá: vypomáhal v drobných pracích v zemědělství na poli, v zahradě, pásl krávy na pastvinách na Pláňavě i kozu na Brdě. S ostatními chlapci si hrával na kopečku před jejich domem, na rozlehlém náměstí běhal kolem kašny, zvonil kostelními zvony na věži krásného mramorového kostela, který postavili slavní páni z Pernštejna roku 1535, chodil do staré školy založené roku 1728. Prožíval bezstarostné dětství. Slýchal od rodičů vyprávění o dobách jejich služby u šlechty. Od útlého dětství to byl chlapec vnímavý, o všem přemýšlel, jak to bylo s příchodem rodičů do Doubravníka. Když vychodil obecnou školu, rozhodl se, že půjde šlechtu hledat do Štýrska, kam se měla z Polska přestěhovat.

Šel chudý chlapec do světa ...

Bylo to šťastné rozhodnutí - i křestní jméno Felix bylo šťastně zvoleno - předvídalo štěstí. A jak to v pohádkách bývá, dobré sudičky určily jeho životní dráhu: daly mu do vínku odvahu, statečnost, pracovitost, schopnost překonávat překážky, podnikavost, moudrost a všechny dobré vlastnosti k úspěchu v životě. A tak chlapec, světa neznalý, provázen požehnáním rodičů, zejména matky, jen s ranečkem, jak i to v pohádkách bývá, pěšky, protože železnice do Brna ještě z Doubravníka nejezdila, statečně vykročil do světa. A co se odvíjelo v jeho životní pouti, to již nebyla pohádka, ale skutečnost.

V učení

O své dobrodružné cestě pan Závojský rád vyprávěl: "Nemohl jsem se zbavit myšlenky, abych uviděl tu šlechtu, u které moji rodiče sloužili. Ze školy jsem věděl od pana nadučitele Antonína Šulce něco o Brně, o Rakouské říši, věděl jsem, že se tam mluví německy, tak jsem se několik vět naučil, abych se tam domluvil. Peněz jsem neměl, živil jsem se všelijak, cestoval jsem pěšky, jen někdy mě hodný forman svezl. V Rakousích jsem zaklepal v menším městečku na dveře a prosil o nocleh. Přenocoval jsem v rodině krejčího. Vyptávali se mě odkud jsem, kam jdu a proč. Trošku česky uměli, tak jsme se domlouvali. Nějak jsem se asi krejčímu zalíbil a navrhl mě, abych do světa nechodil, abych se u něho vyučil krejčím a potom že můžu jít do světa. A tak jsem se učil krejčím. Pan mistr byl ke mně hodný a paní mistrová taky. Děti neměli, a tak jsem byl jako jejich. Paní mistrové jsem někdy vypomáhal v domácnosti - měla mě ráda. Po vyučení jsem tam ještě pracoval jako tovaryš.
Jednou mně pan mistr jaksi smutně povídal: Milý Felixi, musíme se rozloučit. Co jsem mohl a uměl, to jsem tě naučil, ale to ti nestačí. Abys byl dobrým řemeslníkem, musíš se ještě mnoho učit, získat zkušenosti. Jdi a najdi si místo ve Vídni. Tam poznáš svět!"

Tovaryšská léta

Byl to moudrý mistr a dobrý vychovatel, jaký má být. Nerad Felixe ztrácel, ale věděl, co mu prospěje. A tak se mladý tovaryš vypravil do Vídně - císařského města. Byl to pro něj okouzlující svět: výstavné město, velké obchody, panstvo, kočáry, vojenské uniformy. Dobří řemeslníci byli hledáni, byl spokojen. Nerad nastupoval v roce 1872 vojenskou službu u c. a k. 8. pěšího pluku, který měl posádku v Brně. Byli to pověstní "osmáci", stejně jako v Plzni "pětatřicátníci" Poněvadž jeho otec Dominik Závojský ve stáří 79 roků těžce onemocněl, podal prostřednictvím Obecního úřadu v Doubravníku slavnému c. a k. okresnímu hejtmanství v Brně žádost, aby jeho synu Felixovi byla udělena trvalá dovolená, aby se mohl starat o hospodářství, které mu v poslední vůli jako nejstaršímu synovi odporučil. Jednalo se o usedlost v Doubravníku č.9 o výměře pozemků:

Otec Dominik Závojský brzy na to, po zaopatření svátostmi umírajících, zemřel. Felix neměl o hospodaření zájem, po propuštění z vojenské služby dům a pozemky prodal dne 29.8. 1874 Janu Eksteinovi a žil dál jako tovaryš ve Vídni. Aby získal co nejvíce zkušeností, měnil místa, ale ani Vídeň mu již nestačila. V předních podnicích seznal, že módu na světě určují salóny v Paříži. Naučil se tedy francouzsky a rozjel se, finančně dostatečně zajištěn, do Paříže.

V Paříži

Co byla Vídeň proti Paříži! Felix viděl svoji hvězdu stále stoupající, jak o tom od mládí sníval. Zakotvil u nejpřednější firmy a nejen svojí šikovností krejčího, ale všeobecnou inteligencí a noblesním vystupováním si získal důvěru svého šéfa. Ten mu svěřoval důležitá obchodní jednání v různých státech blízkého východu: v Indii, Persii, Rusku, Rakousku, Německu a zejména v Severní Africe - v Tunisku, Alžírsku a v Americe. Sám říkával, že objel celý svět. V jeho pozůstalosti byl i bumerang, což nasvědčovalo, že snad byl i v Austrálii. Když byl dokonale obeznámen v obchodním podnikání, uvažoval o zřízení samostatného podniku. Měl k tomu všechny předpoklady. Svému krejčovskému řemeslu rozuměl dokonale, ve styku s cizími zeměmi se naučil nezbytným řečem. Dokonale ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, rozuměl i arabsky a rusky. Rodnou řečí mu však byla vždy čeština. Po bedlivém uvažování dospěl k názoru, že nejvhodnějším městem k podnikání budou Karlovy Vary, jejichž světový věhlas byl nejen po stránce lázeňské, ale i obchodní.

s použitím archivních materiálů
Zdeněk Šikula

- pokračování příště