Doubravník - Tisková sestava - Lesy městyse Doubravník [19]

V horkém létě lze nejlepší osvěžení nalézti přímo v lese. Jak jinak. V tomto pokračování se budeme ještě chvíli procházet na Vinohradě ve stínu buků, ke kterým se vracíme již po čtvrté.

Pokračujeme nahoru proti svahu a stále se pohybujeme v dospělém, stoletém porostu, kde již byla započata obnova.

Pomístně vidíme bukový nárost, který zde tvoří kobercové hloučky - většinou ale pod jehličinami. Je to dáno tím, že nejbližší okolí matečních stromů je zaváto silnou vrstvou listí, které se ale nestačí rozkládat a tvoří ve vlhku slepence mocné až několik centimetrů. Tyto vrstvy na podzim brání opadlým semenům uchytit se v půdě a nebo naopak z jara jsou překážkou při klíčení. Bukvice jsou navíc oblíbenou potravou mnoha živočichů, takže z obrovského množství úrody semenných let vzejde skutečně minimum. I za to však buďme vděčni.

Jak už jsem zmínil v minulém díle, vyhýbáme se v tomto porostu holoseči co možná nejvíce. Je to dáno tím, že Buk a Jedle jsou v mládí natolik choulostivé, že je nelze s úspěchem použít pro přímé zalesňování holin. Kdo nevěří a má dost peněz, může si to klidně vyzkoušet, ale je to tak. Stinné dřeviny zkrátka extremitu holin - ať už je to přemíra sluneční radiace, nebo teplotní výkyvy noc vs. den - nesnášejí.

Tuto vážnou překážku, při vytváření biologicky vyváženého lesního společenstva, zde řešíme clonou mateřského porostu. Je výhoda a štěstí, že tu ještě nějaký porost máme. Jinde - na kalamitních holinách, kde nezbylo "zhola nic" - třeba po větrné disturbanci, by měly přijít ke slovu nejprve pomocné (přípravné) dřeviny, kterými se provede první zalesnění.¹⁾

Zde nám prokazuje cené služby všem dobře známá Bříza bělokorá (Betula pendula), která je v praxi často urputně redukována jako nežádoucí plevel. K tomu bych tady jen tiše poznamenal, že je to mnohdy zbytečné a kontraproduktivní...

Zkušenost učí že: "Bříza se chová v mládí jako matka, v stáří však jako macecha". Takže teprve tehdy, až sousedy ošlehává (většinou ve věku 25-30let), je nutné ji z porostu vytínat. Málo se ví, že bříza velice dobře působí na půdu, kterou kypří bohatým kořenovým vlášením a spolu s bukem, který nás zajímá, prospívá v dobrém souladu.

V mládí ho sice předrůstá (což stinnému buku nevadí) a veškerou hnací sílu obrací do vrcholu. Posléze postupně ztrácí větve až vytvoří dlouhý a čistý kmen. Tak může v sousedství buku poměrně dlouho žíti, ale jen do chvíle, nežli se poměr obrátí. Pokud bříza stářím neodumře sama, buk ji nakonec vždycky přeroste, zastíní a přečká neboť se dožívá více let.

A jestliže se daří buku pod břízou náramně, pod bukem už neroste jen tak ledacos.

Jedním z důvodů je vodní režim stanoviště. Podíváme-li se na siluetu buku, připomíná tak nejspíše písmeno Y. Z toho je jasné, že většina vody při srážkách končí stok přimo u paty kmene. Takový trychtýřový efekt zavlažování. Možná i mírně sobecký, ale nelze tu jinak, protože okapová voda z okrajů koruny klouže po opadlém listí mimo dosah stromu a zvlhčení půdy je tady minimální.

Potom tu máme s t í n. Rozvětvení buku je oproti bříze mnohem více vyvinuto a bohatě olistěná koruna zahaluje dolejší části lesa v hluboký stín. A tady jsou ideální podmínky pro..? - Ano, hádáte správně milí čtenáři. Tady má své místo Jedle bělokorá (Abies alba) - naše nejproduktivnější dřevina²⁾.

Ta je k zástinu, pomineme-li vzácný Tis červený (Taxus baccata), nejvíce tolerantní. Dvacet, třicet let ve stínu jí nic neříká. Má čas. Ale jakmile se horní etáž trochu prosvětlí např. úbytkem břízy, povyskočí v růstu a rázem tu máme mezi švarnými buky pohlednou nevěstu. Není-liž pravda?

Tak. Poučeni a povzneseni na duchu nádherným pohledem zkusíme vyrazit dál nebo se z toho Vinohradu už jářku nedostaneme. Půjdeme směrem nahoru ke hřebeni a při tom překročíme ještě několik míst s bohatým zmlazením jak ukazuje další fotografie. Nelze je minout.

Dlužno říci, že vývoj takové počínající bučiny je v mládí sice rychlejší než u jedle, ale i tak je velice pomalý. Srovnáme-li buk se smrkem nebo dokonce s borovicí, tak je přírustek mnohdy poloviční. Mladé boučky navíc hodně trpí pozdními mrazy a velkou část spáse naše "milovaná" srnčí zvěř. Desetiletý nárost pak málokde dosahuje výšky jednoho metru a lesníci, co buk jinde velebí jako "Matku lesa", jej v této souvislosti častují přízviskem "Líný aristokrat".

Na další pasece vidíme rozdíl tak deseti let. Mlazina v 15. roce vývoje už je odrostlá buřeni a vcelku i dobře zapojená. Tady je (ťuky, ťuk na dřevo) zdá se už vyhráno.

Přistupme blíže. Vidíme, že hustota zápoje, která je předpokladem tvorby štíhlých, jemně ovětvených kmínků, nám v podúrovni sama už začala autoredukci neduživých jedinců. Výchovné zásahy zde tedy zaměříme na "předrostlíky", "obrostlíky " a jedince zvlášť netvárné, kteří budou při prořezávkách p o s t u p n ě odstraněni.³⁾

Vyhráno ovšem zdaleka není na pasece, kterou musíme chtě nechtě překročit, chceme-li na ten náš hřeben. V roce 2007 zde z nenápadného "kůrovcového očka" ve smrkovém porostu 131A7 vznikla nakonec holina s výměrou 0,3ha, kterou bylo třeba následující rok zalesnit. To je ostatně běžná praxe, ale proč to zde zmiňuji.

Rok 2008 byl pro Doubravník rokem oslav, kdy jsme vzpomínali rovných 800 let od první písemné zmínky. Jistě to máte ještě v živé paměti - leč málo platné, akce už skončily. Ale kromě vzpomínek a vlastnictví zdařilé knihy nám zůstala i jedna památka trvalejší. Na slunné expozice zde bylo bez velké reklamy vysázeno rovných 800 dubů zimních (Quercus petraea). Důvod? - zavilý lokální patriotismus! A nebo spíš "hluboké zakořenění" aby nám zůstal ráz článku.

Pravda, zatím to nejsou žádná dubiska, jen asi tříleté sazenice, ale na výročí 1.000 let by z nich mohly být pěkné stromy. No, uvidíme - chce se mi říci, ale nebude tomu tak. Náš čas je poměrně krátký. Takže jen památka pro příští generace.

Zatím se doubečkům obstojně daří,⁴⁾ ale nemysleme si, bude s nimi ještě dost práce a starost převeliká. Rád bych jim v budoucnu věnoval nějaký článek. Snad...

S našimi "Buky v okolí Doubravníku" nás čeká ještě rozloučení v posledním dílu, který na podzim zakončíme v okolí Křížovic.

Poznámky:

1) Přípravné dřeviny mají kladně ovlivnit vývoj cílových - ekonomických dřevin. Na vlhčích místech se dá úspěšně využít další z čeledi břízovitých Olše lepkavá (Alnus glutinosa), nebo šedá (Alnus incana). Ve vyšších polohách přichází v úvahu Jeřáb obecný, ptačí Sorbus aucuparia.
Naproti tomu Osika a vrba Jíva jsou méně žádoucí z důvodu velké pařezové výmladnosti.

2) Jedle bělokorá si oslovení "Královna lesa" právem zasluhuje. V produkci biomasy je značně výkonná a v příznivých podmínkách dosahuje absolutně nejvyšších výnosů na většině lesních půd. Bohužel zhodnocení vyprodukované hmoty stále naráží na malou ochotu zpracovatelů jedlové dříví k něčemu využít, takže cena i poptávka je nízká.

3) Obhospodařování buku ve stádiu mlaziny vyžaduje jistou rozvahu. Jde o to, abychom skupinu silným proředěním nevystavili zbytečně velkému stresu. Proto zasahujeme častěji s menší intenzitou v intervalech 2-3 roky. Zcela nepřípustné je cokoliv provádět za námrazy, kdy se bukové výhonky dotykem lámou jak tyčinky ze skla. Vyvětvování v pozdním věku se míjí účinkem.

4) V této souvislosti bych rád poděkoval Ing. Petru Sedláčkovi Ph.D., za odborné konzultace a pomoc při stanovení půdní kyselosti před výsadbou DB na uvedené lokalitě.