Doubravník - Tisková sestava - Lesy městyse Doubravník [20]

Tak, máme už týden po hodech a v kraji se rozprostřel barevný podzim. Čilý ruch zrání utichá s postupným odletem tažných ptáků, v lese je klid, jen tu a tam ještě křižáci chytají do sítí poslední zbytky babího léta... Inu jeseň.

Pojďme tedy dokončit naši rozpravu započatou na Vinohradě, kde jsme si ukázali postupné zmlazování buků přirozenou cestou a vysvětlili princip tzv. clonné seče. Z cesty, kterou teď jdeme na Křížovice máme nádherný rozhled. V hlubokém dolu pod námi leží Doubravník - schovaný v kotlině jako v hnízdě. Domy se tulí k úpatí kopců, skrčené jako koroptve pod strání. Spočítáme je? Těžko.

V zorném úhlu nám stojí dospělé buky jejichž koruny ve slunci září jakoby polité zlatem. Poeticky laděný člověk tu postojí v úžasu, hledaje variace na ono Máchovské "...Vás já jsem posly volil mezi všemi..." nebo tak nějak, zatímco zvyklé již oko lesníka pátrá po semenné úrodě.

Ta se u buku, podobně jako u mnoha dalších lesních dřevin dostavuje v určitých intervalech. Říkáme tomu semenné roky. A bukový jsme tu měli zrovna loni, takže letos je v korunách pouze to barevné listí. Na další úrodu musíme počkat nejméně pět až šest let vyjde-li k tomu počasí. Vždyť víte. V lese má zkrátka všechno svůj čas. Všechno dýl trvá, jen úspěchaná doba tomu ne a ne rozumět.

Pro zvědavce teď vytáhnu loňskou fotografii, na níž jsou ostnaté číšky obsahující dozrávající bukvice pěkně vidět.

Samotná bukvice je trojboká nažka hnědé barvy, lesklá a dlouhá tak jeden cm, která se prsty špatně sbírá. Bývá schovaná většinou po dvou právě pod chlopněmi zmíněné číšky. Ta se postupem zrání začíná otevírat až jednoho dne, většinou za mírného větru, kdy je obloha jako květ čekanky, semena vypadnou. Máme dojem, že v lese jakoby prší - leč voda nikde. To kolem šelestí uvolněné bukvice, které strom posílá do světa. "Tak hodně štěstí!" obnova lesa právě začíná...

Ale moment. Samou starostí o mladé boučky jsme málem minuli bez pozdravení vzácného souseda.

Kdo naše výpravy sleduje pozorně, zajisté ví, kde roste náš pozoruhodný Jeřáb břek (Sorbus torminalis), známý ze souteže o Strom Tišnovska. Je tady, je, schovaný v sousedství pěkné babyky a máme z něj skutečně radost. Jen co je pravda.

Však jak už to v životě bývá - i na na pěkné obloze přeletí mráček, a že v číši nejsladší i krůpěj pelyňku, tak to je na bíledni. No jářku! Na co vás jen tímto zas připravuji? Uzříte vzápětí...

Projdeme okolo krmelce a u cesty opodál vidíme silný kmen buku mnohonásobně zraněný nožem. Samá jizva.

Podle vyřezaného letopočtu se tak stalo v dobách, kdy sprejerská subkultura byla ještě v plenkách, ale kudlu měl u sebe každý správný muž. Ano i toto je obraz vypovídající o naší společnosti.

"Proč, proč?", táže se z oblohy krkavec mířící k nedaleké Sokolí skále a odpověď nese mu ozvěna: "Yes, We Can!"™ ... Zlá ruka lidská všeho původcem. Tak to vždy bylo, tak to i je a nemám, co bych k tomu více dodal. Nejlepší je se zhluboka nadechnout, uklidnit myšlenky, co jsou jak vosy drážděné rukou všetečníka, a vykročit po cestě dál. Spějeme k dalšímu lesnímu zastavení, kterým je opět statný a mohutný buk, zajisté taktéž pamětník.

Na něm si ukážeme hned několik příkladů. Roste na hranici katastru takže zde pravděpodobně odpočátku plnil i důležitou orientační funkci. Tzv.hraniční strom. Solitér, který je dobře vidět a dobře se pamatuje. Podívejte se ale na ten kmen.

Někdo z mých předchůdců si dal tu práci a zkusil ten nízko zavětvený oddenek upravit ořezem větví. Dobře myšleno, snad, ale výsledek vidíme. Kmen je na dotčených místech úplně znehodnocen velkými závaly (typická "boulovitost" kmene), což je vada, kterou už nelze opravit ani pečlivou sortimentací při těžbě.

Hodí se tedy jen na palivo, ale zatím tu zůstane stát z důvodu meliorace. V pozadí za ním je totiž... Něco. Podle mapy část porostu 131A7. Hospodářský soubor... Budiž, ale ruku na srdce, smrk v řádku není žádný les. Podívejte se ještě jednou. Stromové linie po pravici i po levici - jak cesta dlážděná dobrými úmysly. Ta vede tam kam my dojíti nechceme, takže zde započne postupná přeměna jak jen to trochu půjde.

A když už jsme u té kvality dřeva ještě snad poznámka. Zmínil jsem zde, že buk rostoucí ve vlhku, má kůru zelenošedou. Tady je foto a buk na suchu, že má kůru stříbrošedou. A u něho právě stojíme. To jen tak pro srovnání...

Na závěr našeho povídání se projdeme ještě kousek za Křížovice, kde máme na kopci ve výšce 550m.n.m. nejvyšší bod obecního lesa. Pamětníci si vybaví jistě Dub Křížovický, který jme navštívili před dvěma lety. Buky rostoucí v jeho sousedství jsou o něco mohutnější nežli ty, které jsme míjeli na Bělči. A není divu, s rostoucí nadmořskou výškou je klima pro buk opravdu příznivější, což vidíme na vlastní oči:

Les tady ovšem není tolik proředěný, jako na Bělči, takže k přirozenému zmlazení zatím nedochází. V podrostu převládá keřový habr a černý i červený bez (Sambucus racemosa). Bylinné patro je floristicky velmi chudé. Takhle to přibližně vypadá v čistých bučinách.

V praxi však známe mnoho smíšených variant. Namátkou bučiny květnaté, vápnomilné, klenové a tuším i acidofilní. Z hlediska lesnické estetiky je nejvýše ceněn les bukový s lípami a javorem pro pěkný podrost prvosenek, sasanek a množství dalšího kvítí - jenže to bychom museli odbočit někam k sousedům.

Na to nám nezbývá času, neb nás tu čeká už v dohledné době kus pořádné práce. Totiž t ě ž b a. Porost stárne před očima a u mnoha buků lze po 120-ti letech už čekat vznik nepravého jádra, které nám dříví jen znehodnocuje. Rovněž i bohatý výskyt mrazových trhlin, zjíštěný na silných stromech, bukům na kvalitě nepřidá.

Špatné dříví tedy půjde z lesa jako první. Výběrem po ploše ve prospěch elitních jedinců zkusíme přes zimu rozvolnit korunový zápoj a na vzniklých světlinách začneme předepsanou obnovu, tak jak je schválena v nynějším hospodářském plánu.

To je však otázka budoucnosti, do které člověk nevidí. Směr i cíl známe, netřeba předbíhat. V lese má všechno svůj čas, jak už jsem zmínil na začátku článku. Pomyslný kruh se jakoby uzavřel a hle, cesta nás dovedla až na kraj lesa, kde naše povídání po pětí dílech končí. Čekáte shrnutí? - ne, nebudu hodnotit. Toho vás věru ušetřím. Nechám na laskavém čtenáři ať už sám posoudí zda tento exkurz za buky v okolí Doubravníku něco přinesl, zda měla výprava smysl a nebo jak vlastně dopadla.

Závěr:

Nyní je situace taková, že i přes 200 let trvající ústup listnatého lesa, nepolevuje snaha některých lesníků, bučiny šetřit a udržet, případně rozšířit. Proto bych konečnou tečku rád učinil citátem z nádherné knihy Lesní kázání, kterou sestavil Josef Vrbata, lesmistr v Koutě u Domažlic, roku 1873. Na str.57 optimisticky píše:

... Tudíž nadíti se můžeme toho, že nejlepší okrasa našich lesů, totiž buk, bezohledně vypleněn nebude, jak se to dosavade bohužel stávalo z ohledu k peněžitému výnosu lesního hospodářství ...