Pernštejnský tis a tisy v okolí Doubravníka

I stalo se, že rok 2012 je v rámci projektu "Po stopách šlechtických rodů", věnován rodu Pernštejnů, a jak již bylo řečeno, čeká nás v jeho průběhu zajímavý program. V tuto chvíli však umění ponechme umělcům, historické souvislosti historikům a udělejme si v mezičase výpravu do starých pověstí a tradičně, také do přírody.

Legenda, kterou vám chci na úvod představit nebude ta uhlířská - se zubrem, ale jedná se o pověst poněkud mladší, která se váže už ke stavbě slavného hradu Pernštejna. Mnozí ji určitě znáte, třeba od Hynka Jurmana, takže jen stručně.

Bylo - nebylo. Drahně let tomu na zad, na skále nad řekou Švarcavou začali budovat kamenný hrad. Všude ruch a shon jako v úlu - úplné lidské mraveniště. Lopotili se tam kameníci, tesaři, zedníci i množství nádeníků z okolních vesnic. Náhle, nikým nepozorován, stanul uprostřed dění stařičký mnich, snad poutník jdoucí až ze Svaté země. Nevěřícně kroutil hlavou nad započatým dílem, sem tam i všetečnou poznámku utrousil, až ho zmerčil sám kamenický mistr. Chlap jako hora, který nemíval v lásce kritiku - byť byla konstruktivní. Na místě pak došlo ke krátké, dynamické výměně názorů, v níž poslední slovo měl nakonec stařec: "Dříve se tato hůl na skále uchytí a letorosty vydá, nežli vy tento hrad dokončíte!" Celý sršatý pak zarazil svoji hůl do kamenité půdy, rázem se otočil a byl ten tam.

Od té doby už o něm nikdo neslyšel a lidé dál pokračovali v úmorné práci. Následující jaro však užasli nad zázrakem. Hůl skutečně zapustila kořeny, s první mízou se na ní objevily pupeny a zanedlouho vypučely i ratolesti. A jak tis rostl, rostly i zdi mohutného hradu. Trvalo však ještě mnoho a mnoho let, než byl Pernštejn dostavěn, ale potom skutečně působil jako jeden z nejpevnějších a nejkrásnějších hradů v širém okolí. A košatý strom pod jeho hradbami dospěl do statného vzezření.

Pernštejnský tis v zimním hávu

Na Pernštejně se dodnes věří, že tento tis je strážcem hradu a má s ním společný osud. Když před lety bouře zničila bleskem část stromové koruny, klesla i velká klenba v hradní síni. A když později uschla tisová větev, musel být opraven celý chatrný ochoz. Rovněž tak velkému požáru hradních sýpek na jaře roku 2005 předcházelo dle očitých svědků odlomení suché větve... Je to možné? Inu tak se řeč vede a vy tomu věřte - nevěřte.

To byl tedy legendární tis u hradu Pernštejna, ale za tisy nemusíme chodit až tak daleko. V samotném centru našeho městyse rostou hned dva pěkné exempláře značného stáří. Ten rozložitější v zahradě u Šenkyříků a druhý na dvoře historického domu čp. 25. Třetí tis (keřovitého vzrůstu) je schovaný na Sokolí skále v partii nad tunelem.

Z lesnického hlediska nemá tis velký význam. Jeho zlatý věk minul ve středověku, kdy poptávka po jeho dřevu skončila s modernizací "zbrojní výroby". Do té doby totiž nebylo nad tisový luk, takže kde co rostlo, bylo použito za tímto účelem. Dochovaly se dokonce písemné zprávy o čilém exportu tisového dříví z Alpských oblastí do Anglie, kde byla populace tisu zdecimována jako první.

A když už jsem zmínil ty Alpy, jen pro zajímavost, snad nejstarší tisové lučiště bylo nalezeno roku 1991 právě zde, v Ötztalské oblasti poblíž rakousko-italských hranic. Po boku legendární mumie pravěkého muže Ötziho odpočívalo pod ledem neuvěřitelných 5.300 let. Jasný důkaz, že tradice využívání tisového dřeva je skutečně prastará.

V současné době Tis červený (Taxus baccata) pokládáme za vzácnost, ale jeho pěstování není nic těžkého. Dobře vymlazuje a jeho řízky bez větších problémů zakořeňují. Výše zmíněná pověst má tedy reálný základ. Semena jsou však přeléhavá, rychle ztrácí klíčivost, takže to chce trochu pečlivosti - ale i tak se dá. Největší potíž při navracení tisu do volné přírody způsobuje jeho extrémně pomalý růst, takže ho většina dřevin (i jedle) nakonec předroste a potlačí. Takový tis potom staletí (vysoká dlouhověkost!) živoří v podrostu jako zakrslý keřík, jehož případné semenáčky ve stinném prostředí většinou hynou. Naproti tomu dospělý strom je velice odolný a snese i hrubé poškození.

Souvislé lesy tis nikdy netvoří. Často však roste ve společnosti buku (Fagus sylvatica) a již zmíněné jedle (Abies alba). Dobře se mu daří i ve skalních rozsedlinách, kde netrpí konkurencí náročnějších dřevin. V České republice je nejvíce rozšířen tuším na Křivoklátsku u Týřova. Jinak z Doubravníka je na výlet asi nejbližší Moravský kras, kde volně roste kolem 3.000 jedinců různého stáří.

Při obdivování se tisu však dejte pozor. Celá rostlina je prudce jedovatá. Od kořenů, přes kůru až po jehlice obsahuje jedovatý taxin, který paralyzuje srdeční činnost. Za kritickou dávku pro člověka se považuje 50g jehličí, takže v tomto směru se opravdu nevyplatí si s tisem zahrávat. Jeduprostý je pouze červený, dužnatý míšek (potrava ptáků), chránící zralé semeno.

Petr Koukal