Zvěstná nezvěstná jehlice


"Opravdu nevím, jak bude vypadat louka za sto miliónů let. Ale na první pohled se bude asi jako dnes z dálky zelenat. A čmeláci a včely se bez ní neobejdou. A lidé také ne." (Otto Janka, 1973 - citace z knihy M. Deyl, K. Hísek: Naše květiny I., II. Albatros 1973)

Ne, nejde o znovunalezení nástroje k pletení, jde o půvabný keřík s nachovými kvítky, jde o jehlici trnitou. Oč krásnější je, o to méně se k ní hodí nepříjemně pichlavé jméno. V příbuzných slovanských jazycích, v polštině a chorvatštině, najdeme v paletě označení také podobný název "iglica", ve slovenštině "ihlica". Libozvučněji nezní ani lidové označení babí hněv, které se prý používalo v dávných dobách, kdy staré báby mrskaly pruty z jehlice nevěrná děvčata. Podle jiných pramenů byly nevěrné ženy mrskány metlami jehlicového keře veřejně na pranýři. A na pranýř se tyto ženy, často pohledné, dostaly na základě udání závistivých stařen, "hněvivých bab". Na Moravě měla jehlice laskavější označení - mužská láska. Pátrat po důvodech můžeme dle libosti. V Německu se rostlina lidově nazývala "Weiberkrieg" - ženská válka, protože sukně se zaplétaly do trnů a ženy byly s rostlinou "na válečné noze". A věřte tomu, že pokud se budete pohybovat v místech, kde jehlice roste, tak ji často dříve bolestivě ucítíte, než uvidíte.

Přál jsem si ji spatřit ve volné přírodě už od chvíle, kdy mi táta s mámou mazaně pořídili dvoudílný atlas od Deyla, Híska a Janka Naše květiny. Málo slov a spousty obrázků dokázaly dospívajícího puberťáka ovlivnit na celý život. Mezi žlutokvětými keříky janovce, kručinek a čilimníků se v atlasu na překrásném akvarelu od Květoslava Híska vyjímal jediný barevně odlišný keřík jehlice trnité, latinsky Ononis spinosa, ve volném překladu "trnité krmivo pro osla". Není bez zajímavosti, že se ve středověkých herbářích uvádějí mladé nasolené výhony jehlice jako potravina. Lákavé bylo také tehdejší atraktivní označení čeledi, sdružující vyjmenované kytky - čeleď motýlokvětých (Papilionaceae). A dnes? Nyní je botaniky přejmenovaná na čeleď bobovitých (Fabaceae).



Jehlice trnitá na výřezu kresby od Květoslava Híska (M . Deyl, K. Hísek: Naše květiny I., II. Albatros 1973). Zřetelné jsou trnité výběžky, botanicky kolce, které inspirovaly druhové jméno.

Podle literárních pramenů by měla být jehlice trnitá na našem území hojná. To nemohu potvrdit, vždycky jsem asi hledal na špatných místech. Štěstí mi přálo až v kopcích nad Ljubljanou ve Slovinsku. Přesněji, uměla se svými trny sama přihlásit. Bylo to nad vápencovým lomem, na louce prošedivělé prašným spadem. Tam jsem si udělal jasný závěr - napříště musím hledat na loukách s vápencovým podkladem. Ale byla to nesprávná domněnka, nemusel jsem. V Doubravníku ji pozoruji již třináctým rokem na úplně jiném podkladu a navíc na okraji místní komunikace. Přitom by ta kráska měla být na Doubravnicku od roku 1930 nezvěstná. (Lacina, Jan. Příroda Doubravnicka a její ochrana. In Doubravník v dějinách 1208-2008. Doubravník: Městys Doubravník, 2008). Naštěstí tomu tak není. Překvapivě roste na velmi frekventovaném místě, pár minut od náměstí. Snad i díky svému pichlavému názvu se jí daří v sousedství světoznámého doubravnického kaktusáře, jehož jménem byl pojmenován kaktus, který patří k těm nejkrásnějším objevům za posledních 20 let (viz doprovodná kresba).



Gymnocalycium prochazkianum
(domovina: Argentina, Cordoba; popsáno a pojmenováno v roce 1999 po nálezci).

Letos kvete v Doubravníku pouze jeden jediný keřík, který unikl rotující struně křovinořezu pečlivého a důsledného pracovníka. Říká se, že vždy může být ještě hůře. A také se říká, že nejlepší ochranou pro vzácné rostliny je utajení. To platilo dosud. Kosení lokality bylo právě takové, že se populaci dařilo. V případě posledního jedince, ale argument utajení už tak úplně neplatí. Proto byl napsán tento článek a proto bylo také místo nálezu upřesněno pro odpovědné pracovníky obce, kde se nově navržený způsob péče o lokalitu setkal s pochopením.



Jehlice trnitá (Ononis spinosa) v Doubravníku
(foceno 24. 7. 2013)

Ve skutečnosti je jehlice trnitá v mnoha ohledech výjimečná. Na svých kořenech má specializované hrudkovité útvary, maličké hlízky či nádorky, ve kterých pečuje o mikroorganismy, které jsou schopny přijímat dusík přímo ze vzduchu. Jsou to jedineční bakteriální pracanti, kteří umí rozštěpit velmi pevnou vazbu dvou atomů dusíku v molekulární formě vzdušného dusíku. Proč jedineční? Vždyť dusík tvoří tři čtvrtiny naší atmosféry. Ano, ale ten je v atmosféře ve formě dvouatomové molekuly a v této stabilní molekulární formě je pro rostliny a živočichy nedostupný. Oproti tomu získaný "reaktivní" dusík jsou bakterie schopny zabudovat do vlastních dusíkatých látek a přebytek předat hostitelské rostlině pro tvorbu jejích vlastních dusíkatých látek, třeba bílkovin. Ani rostlina, ani bakterie nedělají takové věci jen tak, bezúčelně. Oběma to pomáhá obstát v soutěži o dané místo s jinými rostlinami. Nic ale není zadarmo, rostlinu to stojí obrovské množství energie. Udává se, že až jednu pětinu všeho, co rostlina vyprodukuje, doručuje bakteriím na podporu popsaného procesu. Jev je označován jako symbiotická fixace dusíku (více informací o fixaci dusíku najde čtenář na této adrese. Popsaná spolupráce má ale smysl a význam jen v takové půdě, kde je nouze o dusík. Tam mají tyto kytičky s přátelskými mikroby "na nohou" náskok před ostatními. Možná právě proto uteklo našich pár původních doubravnických keříků daleko od hnojených polí dovnitř obce (více o nerovnováze v koloběhu dusíku v článku "Proč původní rostliny mizí a jiné se objevují").



Kořeny fazole s hlízkami (vlevo), uvnitř kterých jsou bakterie fixující molekulární dusík (vpravo).
Podobné útvary lze najít i na kořenech jehlice, což jsem z pochopitelných důvodů neudělal.
(prameny: http://web2.mendelu.cz/... (vlevo) a http://microbewiki.kenyon.edu/... (vpravo))

Popis jehlice trnité provedl již ve čtvrtém století př. nl. Theophrastus. V prvním století nl. objevil řecký lékař Dioskorides močopudnost extraktu z kořene jehlice. V oblasti středomoří byl pak ve starověku a středověku vysoce ceněný vinný výluh z kořenů jehlice jako nejlepší prostředek proti močovým kamenům. V Turecku se jehlice používala po staletí nejen jako močopudný prostředek, ale také pro usnadnění průchodu ledvinových kamenů. V lidovém léčitelství je značně oblíbená, protože ve srovnání s jinými léčivkami nepůsobí dráždivě na ledviny. Používá se na léčbu zánětů močových cest, proti bradavicím, zmírňuje bolesti zubů, podporuje pocení, zvyšuje krevní tlak, obsahuje látky podporující funkci ledvin, působí na sliznici průdušek, pomáhá vylučovat vodu. Zlepšuje funkci lymfatického systému a kůže, používá se při potížích se žlučovými kameny. V lidovém léčitelství se používá také při onemocnění dnou a při revmatických potížích. Harmonizuje srdeční činnost, je vhodná při hemoroidech, má pozitivní vliv na lymfatický systém a žlázy s vnitřní sekrecí. Zevně se používá k obkladům při chronických kožních onemocněních a pomalu se hojících ranách. A ještě zajímavost - odvar z nati se používal k barvení látek na žlutou a zelenou barvu.

Díky šíři svého působení neunikla pozornosti alchymistů, kteří tvrdili, že jehlice proměňuje v hlubinách Země obyčejné kovy na stříbro. Možná ano, možná ne. Jisté je, že naše rostlina má významný primát v oblasti medicíny a rostlinné fyziologie. Z jehlice byl totiž v roce 1842 izolován isoflavonoid "ononin", druhotný produkt látkové přeměny v rostlinách. Jde vůbec o první izolaci isoflavonoidu na světě. Jedná se o látku významnou, přírodní, biologicky aktivní, kterou objevitelé Reinsch a Hlasiwetz pojmenovali podle latinského jména zdrojové rostliny (Ononis). Badatelské zacílení na jehlici u výše jmenovaných nebylo náhodné a souviselo s pradávným užíváním jehlice v lidovém léčitelství. Od té doby se prolíná zájem o jehlici trnitou ve vědecké oblasti a v lidovém léčitelství. V poslední době se isoflavonoidy na bázi ononinu těší zvýšenému zájmu také kvůli zprávám o prevenci některých forem hormonálně závislé rakoviny, kardiovaskulárních chorob a osteoporózy. Naše generace "Flemingových dětí" ale určitě ocení, že v době, kdy dostupná antibiotika stále častěji selhávají, je známa ověřená přírodní látka s antibakteriálním, antivirovým, analgetickým, protihorečnatým a protizánětlivým působením. Bylo navíc zjištěno, že potlačuje i rozvoj některých plísní.



Dočkáme se takového keříku i u nás, v Doubravníku?
(Zdroj: http://commons.wikimedia.org/... )

Na místě je už jenom ptát se, k čemu produkuje jehlice látku s tak širokým spektrem účinku. Proč dělá takovou vylomeninu, když chce na jedné straně spolupracovat s půdními mikroorganismy, nechávat si infikovat kořeny, odevzdávat jim dvojnásobek "desátku" z vlastní produkce a na druhé straně produkuje vysoká množství antimikrobiálně působící látky. Na bližší vysvětlení si budeme muset ještě počkat. Věda v hraniční oblasti mezi rostlinnou fyziologií, fyziologií mikroorganismů, rostlinnou a mikrobiální ekologií, půdoznalstvím, molekulární biologií, atd., nepostupuje srovnatelně rychle s lékařskými vědami. Dostupný je ale příspěvek z roku 2006 (Catford J, Staehelin C, Larose G, Piché Y, Vierheilig H. Systemically suppressed isoflavonoids and their stimulating effects on nodulation and mycorrhization in alfalfa split.root systems. Plant Soil 2006; 285:257.66) popisující promyšlený nádobový pokus s rozdělenými kořeny, jednak záměrně infikovanými našimi přátelskými hlízkotvornými bakteriemi a jednak bez infekce, aby se mohla sledovat hladina isoflavonoidů (vč. ononinu) v oddělených kořenech. Bylo konstatováno, že se jejich hladiny uvnitř rostlinného těla v reakci na rozsah infekce přátelskými bakteriemi mění a že tyto látky uplatňuje hostitelská rostlina pravděpodobně při autoregulaci popisované symbiózy. Pravděpodobně, protože reakce bakterií na rozdílnou koncentraci isoflavonoidů uvnitř pletiv a v okolí kořene byly protichůdné. S opatrností tedy snad lze vyslovit hypotézu, že hostitelská rostlina prostřednictvím isoflavonoidů (vč. ononinu) nějak kontroluje aktivitu mikrobů - dovoluje jim postavit z kořenových pletiv jakési příbytky (hlízky - viz obr.) a odebírat "pětátek" v takové míře, která odpovídá možnostem hostitele na dané lokalitě.

Ještě hodně vody proteče Svratkou v Doubravníku, než budeme schopni pochopit rozdíly v individuálním a kolektivním chování mikroorganismů. Rozdíly mezi tím, kdy se mikrobi chovají jako jednotlivci a tím, kdy se chovají a koordinují jako jednotný mnohobuněčný organismus. Tak jako např. každá buňka jater "ví" jaká je její role v lidském těle a neplete si místo ani úlohu s buňkami ledvin, tak podobně mnohobuněčný shluk půdních bakterií (např. druhu Bacillus subtilis) jedná ve prospěch tohoto shluku a koordinuje důmyslně vlastní aktivity a to i v neprospěch jiných mikropopulací stejného druhu. V loňském roce (2012) popsali angličtí matematikové modelové reakce skupiny příbuzných mikroorganismů na měnící se koncentrace signálních látek třemi způsoby takto: (a) koncentrace stimulační látky nad horní prahovou hranicí = jednotná odpověď mikrobní populace "ano" (nebo "ne" v případě látky inhibiční), (b) koncentrace stimulační látky pod dolní prahovou hranicí = jednotná odpověď populace "ne" (nebo "ano" v případě látky inhibiční). Pokud je koncentrace signálních látek v rozmezí mezi horní a dolní prahovou hranicí, potom (c) není reakce jednotná a následuje celé spektrum mikrobiálních odpovědí (Zdroj: Davidson FA, Seon-Yi C, Stanley-Wall NR (2012) Selective Heterogeneity in Exoprotease Production by Bacillus subtilis. PLoS ONE 7(6): e38574.doi:10.1371/journal.pone.0038574).

Zatím tedy zůstává asi mimo naše představy, že by nějaké bakterie z rodu Rhizobium, kterým třeba vyhovují současné mimořádné půdní podmínky v blízkosti kořene naší jehlice trnité, dokázaly zjistit výjimečnost příležitosti. Že by dokázaly "stanovit" koncentraci ononinu a zahájit koordinované kolektivní chování. Že by se překotně namnožily ve směru ke kořeni, spustily syntézu ochranného hlenu, narušily ochranná pletiva na povrchu kořene, indukovaly syntézu rostlinných hormonů následovanou tvorbou kořenové hlízky a tak vyvolaly infekci kořene právě únosnou pro svého hostitele, kterému se posléze královsky odmění dodávkou reaktivního dusíku. Zní to logicky a člověku bere dech složitost interakcí v naší půdě, v tom světě, po kterém šlapeme a o kterém toho moc nevíme.


Jaroslav Záhora,
Mendelova univerzita v Brně




Autor článku se jménem níže uvedených iniciativ a projektů snaží podpořit povědomí o významu půdy pro životní prostředí (ELSA- Evropský spolek ochrany půdy a SONDAR -síť ochrany půdy v regionu Podunají).