Štětconoš

Štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda) je noční motýl, nepřesně můra, z čeledi bekyňovitých (Lymantriidae), která upoutá zejména ve stádiu housenky. Jméno vystihuje štětce či štětečky vyčnívající z těla, zatímco přívlastek ořechový už tak přesný není.

Nenasytná housenka se živí kdečím, kromě ořechového upřednostňuje i listí buku a habru, nepohrdne ani javorem, kaštanem, kaštanovníkem, břízou, dubem, lískou, vrbou, topolem, jeřabinou, lípou, jilmem, požírá také listoví ovocných dřevin - hrušní, jabloní, všech peckovin, maliníku, ostružiníku, dokonce jej najdeme i na růži. Široká paleta živných rostlin odpovídá i širokému areálu výskytu. Se štětconošem se můžete setkat v Evropě, na Kavkazu, v Iránu, v Afganistánu, dokonce i v Číně a v Japonsku.

Dopoledne, dne 18. 8. 2013, neměla housenka štětconoše ořechového náladu na
pózování před objektivem a prchala, aniž by dovolila rozlišit tři páry pravých (na hlavohrudi)
a zbývajících nepravých končetin (na zadní části těla).

Obrázek dospělého motýla si můžeme vypůjčit z wikipedie. S kontrastním, varovným zabarvením housenky nemá nic společného. Předstírá, že je součástí kůry na kmeni a díky šedohnědému maskování je k nenalezení. Dospělci mají rozpětí od 3 do 6 cm. Samička a sameček jsou nepatrně barevně odlišní, samečci jsou menší (www.agroatlas.ru/.../Calliteara_pudibunda/).

Štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda)
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Calliteara_pudibunda.jpg

Ze zadečku štětconoše trčí delší načervenalý chvostek připomínající speciální štěteček tzv. "veverčák", získávaný z ocasu veverek a používaný pro malování dokonale věrných akvarelů, jaké známe z atlasů. Mohu potvrdit, že takový štěteček je při malování detailů nedocenitelný. Je vyroben z nejjemnějšího a nejcennějšího vlasu, vyniká jemnou a pružnou špičkou a zhruba od poloviny délky se ke špičce zužuje, díky čemuž výborně drží barvu. V Holandsku proto nazývají štětconoše "Meriansborstel", "Merianin štětec" na počest místní ilustrátorky a badatelky Marii Sibylly Merian (1647 - 1717). Pro příklad obdivuhodných akvarelů autorky s vysokou výpovědní hodnotou o biologii druhu lze zadat adresu

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/ee/Merian_Metamorphosis_LX.jpg.

Německé označení "Buchenrotschwanz" (červený chvost z buku) vychází z hrozby, kterou představuje motýl při kalamitním přemnožení v bukových porostech. Také u nás na Moravě byl kalamitní výskyt zaznamenán, poslední v polovině 80. let minulého století.

Ze zadečku štětconoše trčí delší červený chvostek připomínající "veverčák",
speciální štěteček k malování detailů vodovými barvami

V řeči živočichů umí obstojně strašit. Jednak varovným žlutavým zabarvením, jednak do všech stran trčícími chlupy a také hlubokým pohledem. Při podráždění totiž otevře dokořán falešné oko, které je jinak v klidovém stádiu přivřené a skryté pod kožní řasou. Ve skutečnosti klame, vidí špatně, rozeznává nanejvýš světlo a stín. Vlastní zrakový orgán je viditelný na čelním portrétu na dalším snímku. Nezvyklým tělním vybavením varuje, že je nebezpečný, že nebude chutnat, že je to zbytečné riziko "ulovit a sníst" tohoto tvora…. Také se tvrdí, že u citlivějších jedinců může přímý kontakt s chlupy vyvolat alergickou odezvu. Pro některé predátory však ani takové varování není dostačující.

Štětconoš varující

Údiv čiší ze zrakových orgánů štětconoše po ochutnávce lišejníků

Co napadá půdního biologa při pohledu na štětconoše? Napadají ho myšlenky na zvláštní druh poselství ze záhrobí, myšlenky na nesčetná úskalí vývoje vztahů mezi různorodými živými organismy. Vztahů, které se vyvíjejí již nejméně 100 miliónů let a jejichž výsledkem je právo na souběžnou existenci všech partnerů.

Vítězný velvyslanec hmyzí říše ztělesňuje z tohoto úhlu pohledu nalezení určité rovnováhy mezi hostitelskými rostlinami, mikroorganismy a jím samotným. Jen si to zkuste představit, jak složitý úkol musí štětconoš zvládnout. Jak si musí vlastní bizarní tělo poskládat ze stavebních látek, které jsou úplně jiné než ty, které přijímá, než stavební látky rostlin, ve kterých převažují složité cukry, polysacharidy. Potřeboval by hlavně stavební bílkoviny. Kde je ale vzít, když v požíraných rostlinách je bílkovin poskrovnu a jemu chybí trávicí enzymy právě na rostlinné stavební cukry (zejména na ligno-celulózové komplexy).

Odpověď nalezla příroda v podobě těsné spolupráce s přátelskými mikroby, žijícími uvnitř zažívacího traktu a schopnými produkovat potřebné rozkladné enzymy. Tím rozšířila schopnost housenky trávit i relativně obtížně stravitelné rostlinné látky. Hned nás ale napadají další otázky: Odkud a jak se dostanou přátelské mikroorganismy do těla housenky. Jsou již přítomny ve vajíčkách housenek, nebo se dostávají do jejich těl z listů požíraných stromů, z exkrementů dospělců, ze srážkové vody či z ovzduší? Jak se mění složení mikroorganismů při přesunu housenky znechucené listím ořechu na švestku? A mění se vůbec? A není náhodou složení mikroorganismů individuální, v každé housence trochu odlišné? A jak jsou tyto mikroorganismy chráněny v zažívacím ústrojí housenky, v tak agresívním prostředí plném vlastních trávicích enzymů. A jsou to mikrobiální turisté, vstupující a vystupující z těla housenky, anebo mikrobiální rezidenti kolonizující trvale sliznici zažívacího traktu. Jakou mají strategii přežívání mimo tělo housenky? Jsou to mikroorganismy závislé na přítomnosti kyslíku nebo ne? A nebylo by výhodné, aby housenka dovolila ve vstupní části zažívacího traktu pomnožení mikrobů na ukousnutých listech pro to, aby je poté v další části traktu strávila, aby si jimi vylepšila svůj bílkovinný jídelníček? Mnoho otázek a žádná odpověď.

Štětconoš není v tomto ohledu předmětem zájmu badatelů, třebaže bylo prokázáno, že sám je hostitelem sedmi druhů hmyzích parazitů. Jisté ale je, že musí ve spolupráci s mikroorganismy v průběhu tří měsíců zvýšit vlastní hmotnost více než tisícinásobně a stihnout se před zimou zakuklit. Jisté také je, že se v jeho těle odehrávají mikrobiální procesy velmi podobné těm, které probíhají v tělech půdních bezobratlých přijímajících podobný druh potravy. Společné mají také to, že exkrementy obou skupin živočichů končí v půdě a tuto jimi obohacují.

Jaroslav Záhora,
Mendelova univerzita v Brně

Autor článku se jménem níže uvedených iniciativ a projektů snaží podpořit povědomí o významu půdy pro životní prostředí (ELSA- Evropský spolek ochrany půdy a SONDAR -síť ochrany půdy v regionu Podunají).