Pohádka o velké moudré sově

Byl jednou jeden les a v tom lese stál vysoký pařez. Byl tak vysoký, že na něj ze země nikdo nedosáhl. Pařez stál na křižovatce lesních cest a nebyla to jen tak ledajaká křižovatka. Širokou lesní cestu přetínala šikmo o něco užší cesta se stromořadím. A na tuto křižovatku navazovala ještě jedna cesta do prudkého kopce, která vedla rovnou na hřeben Pláňavy.

Po široké cestě se chodilo pěšky a také po ní jezdily auta i traktory. Po cestě se stromořadím se chodilo pěšky a občas po ní jel menší traktor. A kdo se vydal po úzké cestě na hřeben Pláňavy, možná šel i po čtyřech a zajet tam si troufl jenom silný lesní traktor, co umí lozit do velkého kopce. Prostě to byla rušná lesní křižovatka pěti cest, přes kterou chodili lidé, zvířátka a jezdily stroje.

A tak se stalo, že si ten pařez vyhlídla "Velká moudrá sova". Usadila se na něm a každého kdo šel okolo nejen přivítala v lese, ale starala se o bezpečný provoz křižovatky. A že to nebylo jednoduché, si určitě umíte představit. Z lesa dolů mířily srnky. Z dědiny nahoru běželi pejsci se svými páníčky. Do toho napříč vozily traktory vytěžené dřevo. Věřte, nevěřte, občas to byl blázinec a každý, kdo tudy šel, byl rád, že tam na vysokém pařezu sedí sova a s moudrostí sobě vlastní řídí provoz a dává pozor, aby se nikomu nic nestalo.

A tak běžel čas. Den za dnem a rok za rokem. A pak se něco stalo, něco strašného, nevysvětlitelného a neuvěřitelného. Sova beze slova zmizela. Křižovatka ze dne na den osiřela. Co se asi stalo, že nenechala ani dopis na rozloučenou. Dlouho jsme čekali, že se vrátí. Třeba si jen zaletěla to teplých krajin...

Říká se, že naděje umírá poslední. Přijde čas, kdy si budeme muset přiznat, že už se naše "Velká moudrá sova" nevrátí a vysoký pařez zůstane na věky prázdný. Nikdo nás nebude vítat, nikdo na nás nebude dávat pozor z vysokého pařezu a na křižovatce nebude bezpečno jako dříve.

Tím končí pohádka, protože chybí dobrý konec. Myslím, že nejsem sama, komu chybí sovička na vysokém pařezu. Hlídala křižovatku lesních cest a starala se, aby se nikdo s nikým nesrazil a všichni dvojnozí i čtyřnozí kamarádi si dávali přednost zprava.

A jaký konec by mohla mít moje pohádka?
Zkusím v pohádce pokračovat, možná by mohla mít dobrý konec:

Říká se, že naděje umírá poslední. Přišel čas, kdy jsme si museli přiznat, že už se naše "Velká moudrá sova" nevrátí a vysoký pařez zůstane na věky prázdný. Nikdo nás nebude vítat, nikdo na nás nebude dávat pozor z vysokého pařezu a na křižovatce nebude bezpečno jako dříve.

Chodili jsme dál každou sobotu a neděli na Pláňavu se čtyřnohým kamarádem a když jsme procházeli kolem vysokého pařezu, v duchu jsme pozdravili sovičku, zatlačili slzu v oku a šli dál.

A přišel Štědrý den, byla sobota a šli jsme zase do lesa na Pláňavu. Tentokrát jsme s sebou nesli kaštany a jablka pro lesní zvířátka. V duchu jsme pozdravili sovičku a už nás ani nenapadlo zvednout hlavu a podívat se na vysoký pařez. A najednou na nás z vysokého pařezu někdo volá: "Stůjte, copak nevidíte, že zprava přijíždí Martin na bílém koni? Pravda, letos se trochu opozdil."

Zůstali jsme stát všichni a koukali jsme na vysoký pařez jako u vytržení. Sova, sovička se nám vrátila. To bylo radosti. Sovička nám pak vyprávěla, jak ji jeden zloděj odnesl z lesa a zavřel ji ve stodole u svého domu, aby mu neodletěla. Pak se začaly dít divné věci. Mikuláš tomu zloději nadělil jen uhlí a zkažené brambory. Čert si ho chtěl odnést do pekla a Smůla se mu lepila na paty. Dopis Ježíškovi se mu vrátil s poznámkou, že jestli nevrátí sovičku, nedonese mu pod stromeček vůbec nic.

Hnulo se v něm svědomí a sovičku vrátil. Aby všichni věděli, že sovička patří na Pláňavu a žádný zloděj ji už neodnesl, si můj čtyřnohý kamarád vysoký pařez hned označkoval. Martin nám slíbil, že se chvíli zdrží, aby si sovička užila bílé Vánoce.

Od té doby sedí "Velká moudrá sova" na vysokém pařezu a vítá všechny v lese na Pláňavě a kdo neumřel, toho vítá dodnes.

Miki