Pohádky v Křížovicích

Slunce pálí a hřeje už od chvíle, kdy poskočilo nad obzor.
Otevřít se paprskům…tolik prohřívají, svaly, kosti a mysl taky.
Jen tak stát na louce a zhluboka nadechovat teplý slunečný vzduch, který voní, konejší…je to dobré, tenhle svět…..dnešek bude ráj.

Pomalu a beze spěchu, tempem vycházkovým vyšli jsme si na výlet.
Děti a my. Děti našich dětí a my.
S batohem na zádech a s lehkou hlavou, nemuset nic než dojít. Jen krok a další ještě.
Cítit měkko pod nohama, vítr ve vlasech a slunce na skráních.
A povídat a naslouchat, po jahodách koukat a v kopci žízeň mít. Pak spolu za ruce se vzít a dobrý den hned mít….jen jít. Jen žít a být a jít.
Až tam, tam nahoru, kde rozhled do krajiny srdce otvírá a nádech zhluboka zas život v těle probouzí.
Tam kávu si dát a život mít rád.
A radost!
A dost. :))
Pohádky v Křížovicích.
Třikráte již léto otevřelo náruč, v níž se setkávají lidé. Babičky s vnoučaty, děti s dospělými, dospělí sami se sebou, na místě bezpečném a velkorysém, vítajícím každého hebkou trávou zelenou, které nevadí, že přisedneme sedmikrásky zdobenou, jež radují se, že uvidíme.
Svačinu netřeba s sebou v batožině, květů jedlých dost a jahodami lemované cesty. A kdyby ne, nahoře vždy dobré čeká. Děti vytáhne pohádka a dospělé káva na Křížovicích pražená.
Plné lavice i kolotoč samy jsou odpovědí na otázku - Chodí dnes ještě lidé pospolu a pěšky? Potkávají se mladí s prarodiči? Má ještě dnešní generace zájem o živé divadlo a trochu té námahy těla, když do kopce se šlape?
Zdá se zřetelně, že právě dnešní mladá generace vidí jasně, jak prchavý je svit mobilního displeje, a o kolik sladší je skutečný vítr na skráních a jahoda v puse. Nasycena dosti fotkami a online světem váží si společného času a živosti, která proudí tělem při každém živém představení.
Tolik smíchu a napětí, ať cokoli se na pódiu děje. Stačí, aby herec mrkl na děti, hned ony mrkají v odpověď. Všechno berou a přidají se, jen když vybídne.
Tak rozehrává se divadlo dvojí a přeci jedno společné. Na pódiu to, jenž přijde a nabídku vytvoří. Jsem tu. Přidáš se? Já přišel a hrát tu budu, aby radost byla a život žil. Příběh jsem přinesl a ty žasni a hoř, napnu tě a potrápím tě čekáním, jak tohle celé dopadne. Jen proto ale, aby úleva pak byla sladká jako med z luk a květů tohoto léta. Protože na konci, tam, kde je jasno, je i klid a blaženost a příběh dosedá, jak pápěří, co vzduchem letělo a my ho pozorovali. Někde se o větvičku zachytilo a všechny oči diváků hleděli naň, dech se zpomalil a tělo zastavilo, protože herec, ten průvodce příběhy našich duší nás napíná a tápeme a nevíme, co teď se bude dít….aby Pak - přišlo tempo a výdech a hop zas dál, kde svět ustal. Ten živý smích, sdílený a slyšený smích sebe a lidí okolo, ten tolik radosti přináší, kolik tónů se v něm ozývá. A stačí herci tak málo…zdánlivě….neb právě v tom je umění herecké, že celý rok svá pozorování si střádá a v příběh skládá, aby pak přesně věděl, kdy za provázek zatáhnout a kdy zase povolit. Aby dojal nás i nadchnul, aby uvěřil mu divák každé slovo a emoci si přidal svou…pak dokonalost vzniká a co prožito tady a teď plně je, výživou se stává pro bytí na dlouhý čas dopředu.

Pohádka, řekne se, je příběh pro duše dětí a zdálo by se, že dospělí jen shovívavě na ně hledět mají.
Avšak.
Duše člověka skládá se asi postupně do těla a žádná nemizí nadobro, není-li člověkem sama vypuzena. Stejně tak s tou dětskou duší to asi bude. Tedy, že je. Je v nás a nikam nemizí a je to ona, kdo radost z každodennosti přináší, a je to ona, kdo výživu našemu bytí dodá, když dospělec do povinnosti a úkolů upadat začne. A proto jsou Pohádky dílem pro každého z nás, kdo před galerii přijde a s důvěrou v herce posadí se do hlediště. A čeká a dech už tají a těšit se začne, co bude.
A ono je. A vždycky krásné, protože herec ví a připraven vždy přijde k nám.
A proto vás teď pozvu k nám, kde kopec je i galerie a kde se s létem dobře žije.
Již po třikráte se létem rozezněly dětské hlasy, šťastné a bdělé, hlasy lidí, kteří přišli sem žít a dospělým zas srdce otevřít. A v doprovodu mámy, táty, babiček a dědečků, kočárků i krtečků usedli před galerii a užili si dosyta čas bytí venku pospolu a to hned třikrát, nejméně.
Prvně, když se těšit začnete a společně si do kalendáře zapíšete, kdy která pohádka jest a na co určitě se vydat chcete, kterou cestou půjdete a jak se míti budete.
Podruhé se život děje, když do kopce šlápnete a cestu si projdete. Voda chutná zase líp, když ji pozve žízeň. Nahoře kolotoč a únava je rázem pryč, teď dospělý si pro změnu odpočinout chce a v galerii chladno, stín, vždy útulno, duše splyň. Pak divadlo se rozehraje, člověk žasne, dost se směje, vděčný sobě, že je, kde je.
Potřetí v nás radost žije, když si na vše vzpomenem. Společně se zasmějem, jak měli jsme se spolu dobře, jak nás příběh okouzlil a co vše ten den vykouzlil.
Nuž veselit se můžem zas, neb zdáli volá léta hlas a přináší nám zprávu, že - i letos každý vzít může si zase s sebou rodinu a zas na pátou hodinu k nám přijít užít představení, k tomu kousek galérie, člověk jásá, člověk žije.
Zveme vás na krásný čas.
Zveme vás a radost v nás.

Zuzana Škyříková