Koledování

Rok 2020 byl bezpochyby plný výzev, osobních i celospolečenských. Díky tomu, že pracuji s "COVID rizikovou skupinou" - v domově pro seniory, promítá se mi COVID nejen do osobního života, ale výrazně i do toho pracovního. Uvědomila jsem si, jak je těžké snášet tíhu spoluzodpovědnosti za život druhého.

Už od jara se postupně nabalovala opatření a epidemická pravidla, černé scénáře a pesimistické vyhlídky. Klienti nevidí náš úsměv, protože nosíme už měsíce respirátory. Někdy nás poznávají podle hlasu, někdy podle jmenovky. Když je doba rozvolnění, můžeme se sejít s klienty v malé skupině, ale protože nad námi visí COVID, musí nasadit roušky i klienti mezi sebou. Paradoxně většina z nich snáší celou tuhle komplikovanou dobu dobře. Nakonec se není čemu divit, po tom všem co už v životě prožili. COVIDovou éru vnímají jako další nesnáz, se kterou se musíme poprat a strach mají spíše o svoji rodinu a přátele.

Před Vánoci v adventním čase se u nás v Domově vždy střídali různí interpreti. Děti ze školky i ze školy, různí muzikanti. Je až neuvěřitelné, že se nám loni podařilo do jedné společenské místnosti vmáčknout 32 klientů a 15tičlenný pěvecký sbor i s cimbálem. Všichni se tiskli k sobě, abychom se vešli, zpívali jsme koledy, co nám hlasy a síly stačily. Dnes mi nad tou představou skoro naskakuje husí kůže… tolik lidí… žádné rozestupy… všichni na sebe vzájemně prskají. Letos jsme všechny akce museli zrušit. Hosté k nám nesmějí. Rodiny musejí podstoupit test, abychom je vpustili, a nesmějí se příliš zdržet. Co kdyby náhodou. Proto jsem přemýšlela, jak tu předvánoční adventní dobu trochu ozvláštnit.

Vždycky se klientům chlubím, odkud jsem a jak je to u nás prima. Když se zmíním o Doubravníku, až překvapivě často ho znají. Někdo jezdil do okolí na výlety, pamatují si velký bílý kostel, jezdili tam ke známým na chatu, nebo odtud byla kolegyně z práce. Pobavila mne vzpomínka klientky, která u nás v kostele byla kdysi v zimě na pohřbu a zapřísahala se, že ještě pořád cítí ty na kost zmrzlé nohy. Abych trochu Doubravníka přenesla až do Brna, po domluvě s paní ředitelkou domova Ivou Záhorovou jsem z archivu městyse vypůjčila dva kroje. V naší rodině se zpívá spousta koled, těch notoricky známých i těch "místních". Naštěstí se nedala moje sestra, Růženka, dlouho přemlouvat a slíbila mi pomoct. Když jsme se navlékaly do spodnic, modrotiskových sukní a vázaly šátky, vzpomínaly jsme obě na všechny ty hodové víkendy, které jsme v kroji jako stárky prožily.

V úterý 22. prosince jsme obešly úplně všechny v Domově. Každému jsme zazpívaly koledu, na jeho přání nebo nějakou naši. Vypůjčily jsme si i koledy z pastýřské hry, kterou si ještě pamatují moji rodiče ze souboru Dóbrava. Klienti byli překvapení a okouzlení, krojem i tradicí, kterou jsme jim přinesly až domů. Bývalé švadlenky obdivovaly ušití kroje i krásné látky.

Zpívání v rouškách není žádná výhra, ale i tak se nám podařilo odhadem zazpívat přibližně padesátkrát, popřály jsme všem krásné svátky a všude hlásaly, že jdeme koledovat až z Doubravníka. Každopádně jsme musely slíbit, že ať už to bude vypadat jakkoliv, přijdeme příště zase koledovat.

Děkuji městysi Doubravníku, že mi kroje zapůjčili. Vážím si toho a doufám, že třeba příští rok bude šance koledování zopakovat za lepších okolností. Přeji nám všem, abychom v tom dalším roce zvládli vše, co přijde. Není většího hrdinství než chovat se k ostatním laskavě i ve chvílích, kdy je nám zle. Tak krásný nový rok a hodně zdraví v roce 2021!

Markéta Čechová