Bohumír Matal


"Víš jakej je dobrej obraz? Že když venku prší, tak prší i v tom obraze. A když svítí venku slunko, tak svítí i v obraze. A když seš naštvanej, tak je naštvanej i ten obraz. Ale takovej obraz my nikdy nenamalujeme."

Bohumír Matal patřil k malířům evropského významu. Kromě malby se věnoval i realizacím v architektuře a scénografickým návrhům.



Bohumír Matal

Narodil se v pátek 13. ledna 1922 v Brně - Židenicích. Po ukončení základní školní docházky se přihlásil do učení v husovické firmě Fert, kde se vyráběly divadelní zařízení a malovaly kulisy. Tento obor však nebyl ten, který hledal. Proto v roce 1937 nastoupil ke studiu na Škole uměleckých řemesel v Brně. V tomto období vznikají jeho první obrazy (portrét dědečka, zátiší s ovocem, krajiny z okolí Brna). Po dvou letech si vybral zaměření speciálky pro dekorativní malbu u profesora Emila Hrbka a Václava Süssera. Svá studia ukončil v roce 1941 absolutoriem. Poté působil krátce v pražském Ateliéru filmových triků a připravoval se k dalšímu studiu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1942 byl však internován v nacistickém pracovním táboře v Lohbrücku a později v Oswitzu. V pracovních táborech vznikala další jeho díla, sugestivní surrealistické kresby, které zasílal poštou rodině a přátelům. Vytvářel kreslený deník, který zahrnoval pocity smutku, hrůzy a odloučení.

Po návratu domů se stal členem Umělecké besedy, SVU Aleš a Bloku výtvarných umělců země Moravskoslezské. V roce 1945 navázal kontakt se členy Skupiny 42 a vzápětí se stal jejím nejmladším členem. Seznámil se tak s řadou významných umělců (Jindřich Chalupecký, Josef Kainar, Jiří Kolář, Jan Kotík, Kamil Lhoták, František Hudeček). Skupina 42 se rozpadá v roce 1948. Ve 2. pol. 40. let vytvořil v intencích skupinové civilistní poetiky obrazy Papíren, Cementáren, cykly obrazů Člověk a stroj, Deštníkáři, Milenci u plotu, několik verzí obrazu Stříhali dohola malého chlapečka a především cyklus maleb Člověk ve městě - město v člověku, v němž se geometrizovaná struktura ulic a střech moderního města stává neoddělitelnou součástí člověka. V roce 1946 se zúčastnil výstavy mladých československých umělců v Galerii La Böetie v Paříži. O rok později absolvoval studijní cestu do Itálie a v roce 1947 se rovněž konala jeho první samostatná výstava v brněnském Domě umění (doplněná sochami L. Zívra).

Po únorovém převratu se Matalova tvorba stala oficiálně nepřijatelnou. Jeho další výstava se konala až v roce 1955 v Kabinetu umění v Brně, kvůli kritice však musela být předčasně uzavřena. Počátkem 50. let se náměty jeho obrazů přesunuly z ulic města do bezpečí ateliéru. V 1. pol. 50. let maloval především portréty, autoportréty, zátiší a kytice.

V uvolněnější situaci po pol. 50. let se z přátelského okruhu Matalova ateliéru (Jánuš Kubíček, Vladimír Vašíček, Vladislav Vaculka) zrodila progresivní tvůrčí skupina Brno 57, která sdružovala umělce i teoretiky různých oborů (mj. i architekty Z. Řiháka, J. Sirotka a I. Rullera). Tehdy vrcholily Matalovy cykly Cyklistů, Kytaristů a portrétů žen se zrcadlem, v nichž motivy abstrahoval do geometrizující struktury rytmicky členěných barevných segmentů.

Počátkem 60. let došlo v Matalově tvorbě k radikální proměně, která jeho tvorbu 1. pol. 60. let přiblížila proudu lyrické abstrakce. Opustil konstruktivní skladbu obrazového prostoru a uvolnil barvu z pevného sevření linií. Experimentoval s barevnými hmotami, mísil olejové a syntetické barvy, zajímalo ho spontánní malířské gesto (např. obrazy Prakrajina, Zárodek, Geneze, Proměna). V této době kromě výtvarné činnosti tvořil i v odlišné sféře. S návrhem na spolupráci ho oslovil režisér Zdeněk Koloč pro tvorbu scén hry Kat a blázen v Divadle bratří Mrštíků. Kolem roku 1964 se však vlivem zdravotních problémů odmlčel.

Tvůrčí krizi se mu podařilo překonat až v roce 1968, kdy začal malovat cyklus Přítomnost člověka, v němž se opět projevilo konstruktivní založení jeho tvorby. V roce 1969 stál u zrodu mezioborového Sdružení Q. Počátkem 70. let se však z Brna definitivně přestěhoval na mlýn v Prudké u Doubravníka, kde vlivem neokonstruktivních tendencí rozvíjel specifický výtvarný jazyk, založený zprvu na vztahu vertikál a horizontál, evokujících lidskou postavu. V jeho obrazech z cyklů Přítomnost člověka, Ptačí herci, Pomníky, Vraky, Pády, Postavy ve zúženém prostoru či Vesmírná haraburdí se stále skrýval také existenciální podtext, citlivá reakce na zužující se prostor svobody člověka ve světě totality.

Už od počátku 50. let se Matal výrazně uplatňoval také svými realizacemi v architektuře. Spolupracoval zejména s architekty I. Rullerem, Z. Řihákem, K. Volavým, J. Sirotkem. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří sgrafito a keramická mozaika v baru Interclub hotelu International v Brně (1962), gobelín v Kulturním domě v Kroměříži (1962), dekorativní zeď na sídlišti Lesná v Brně (1966), skleněné a keramické mozaiky v budově ČD ve Žďáru nad Sázavou (1967), vitráž ve Šmeralových závodech v Brně (1970), vitráže v pražském hotelu Ambassador (1972) a v OD Prior v Prostějově (1972), art protis v budově Ingstav v Brně (1970), sgrafito s keramickou mozaikou v budově dnešních kolejí Masarykovy univerzitě v Brně-Komárově (1972), vitráž na zámku Nový Světlov v Bojkovicích (1974), dekorativní stěny a reliéf v Domě služeb - Karat v Brně (1976), malby na intarziích v budově Střední školy v Bosonohách (1978), deskové malby v bance v Praze 9 (1981), deskové malby v budově JmVaK v Brně (1982), reliéfy a vitráže v budově dnešního Ústavního soudu v Brně (1982-1983), keramická mozaika v prodejně Merkuria v Brně (1983), vitráže a reliéfy v hotelu Tanečnica na Pustevnách (1985-1986), cyklus maleb na dřevě v OD Prior v Brně (1985) a mnoho dalších. Po jeho smrti byly také dokončeny jeho malby ve FN Brno-Bohunice (1988-1989) a mozaiková stěna na brněnském sídlišti Líšeň (1988-1989). Cela řada jeho realizací se však již nedochovala.

Bohumír Matal zemřel 7. července 1988.


Zdroj:


Monika Kvasnicová