Dávné pověsti [5]

Téměř po roce se znovu vracíme k legendám, které se nějak dotýkají naší obce nebo jejího okolí.

Dnešní díl tak trochu souvisí se zítřejším svátkem slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje a může být inspirací i k malému výletu, když tu máme ty prázdniny.

Nuže, bylo - nebylo.

Za svého misijního pobytu na Moravě se Metoděj vypravil i do našich končin - údolí řeky Svratky a se svoji družinou dorazil až do míst, kde se dnes nachází vesnice Vítochov.

Její dřívější název byl ovšem jiný. Osada se jmenovala Dětochov, podle majitele panství, který tu nechal zbudovat dřevěný hrádek.

Dětocha přijal s radostí světcův průvod, protože už mnoho slyšel o tomto vzdělaném muži a jeho činech. Toto neobyčejné setkání však na něho zapůsobilo natolik, že se nechal vyučit v nové víře a vzápětí se dal i s celou svou rodinou pokřtít.
Metodějovi slíbil, že zde na památku vzácné návštěvy nechá vystavět kapličku, kterou pak světec požehná až se bude vracet.

Vladyka ještě pohledem vyprovodil Metodějův průvod, dokud se mu neztratil mezi kopci a hned druhého dne se pustil do stavby.

Nechal vyhloubit základy a provést kamennou podezdívku. Když však ale přišel dalšího dne na staveniště, nemohl uvěřit vlastním očím. Celá stavba zmizela a zůstaly tu jen prázdné výkopy. Nařídil tedy stavět na jiném místě, ale vše se opakovalo. Úsilí kameníků i tesařských mistrů bylo zase zničeno. I všechny další pokusy byly odsouzeny k nezdaru, stavba se prostě nedařila.

"To je určitě pomsta pohanských bohů, kteří kazí mé dílo!" - dovtípil se Dětocha a vydal se pro radu za poustevníkem.

Ten si hned věděl rady, jak nečistou energii odvrátit a dal mu ponaučení:

"Zasaď po okolních kopcích borovice, ale kořeny vzhůru! Tam kde se ujmou, tam postav kostelík!"

Dětocha poděkoval a zařídil se podle poustevníkova příkazu. Lidé si ovšem ťukali na čelo a většina vysazených borovic tehdy uschla. Ale některým se kořeny přece jen zazelenaly a to přímo na kopci, kde stála socha pohanského bůžka.

Vladyka přikázal modlu povalit a na jejím místě začal budovat novou svatyni. Dílo se dařilo - radost pohledět a dokonce přes noc přibylo to, co se ztratilo ze stavby nad dědinou Chlumem. Dětocha tentokrát slavil úspěch.

A přišel čas, že se Metoděj opět navracel z misijní cesty zpátky na Velehrad. A hned ho upoutal kostelík stojící na malém pahorku s nějakými divnými stromy kolem.

Když přichvátal blíž, spoznal v nich sedm borovic a na mou duši, rostly kořeny vzhůru.

I vzpomněl si na svůj slib daný Dětochovi a kostelík slavnostně vysvětil. Na kamenném oltáři pak vykonal oběť mše svaté a zanechal zde působit svého kněze.

Dětochovi nástupci pak tuto - po Velehradě nejstarší svatyni na Moravě přestavěli a připojili k ní kamennou opevněnou věž.

Vítochovský kostelík

Borovice během věků vyvrátily vichřice, ovšem uvniř kamenného kostelíku se zachovaly dvě vzácné památky. Mramorová křtitelnice i původní kamenný oltář, který pamatuje prý časy Metodějovy.

. . .

Ale byly to časy, že? Borovice rostly kořeny nahoru, jinde na holé skále vyrostl ze suché hůlky třeba nádherný tis
- to už se dneska holt nevidí...