Puštík obecný v přírodě Doubravnicka

V minulém roce jsme byli svědky kromě jiného i rozsáhlé polemiky ohledně přemnožení drobných hlodavců na zemědělské půdě. Pamatujete? A jak už je tradičním zvykem - média, místo aby kvalifikovaně odrážela objektivní realitu, okamžitě vyrukovala s katastrofickými scénáři.¹⁾ Tudíž bylo lze očekávat, že dostatečně vystrašený lid vezdejší, přijme i radikálnější řešení.

Tím mělo být masívní celoplošné použití rodenticidu (jed Stutox II) na hubení hrabošů, který v kombinaci s žaludeční kyselinou zabíjí živočichy do několika hodin. Pro někoho výnosný kšeft, pro trochu znalé jen další z řady zločinů na české krajině. Jde o to, že masivně aplikovaný jed se stane součástí potravního řetězce. Tím pádem se jím nakrmí i draví ptáci a sovy, čápi, havrani, lišky, kuny, lasice i kočky - zkrátka všichni, kteří se hraboši živí. Rozpoutaná diskuze byla ve finále už natolik dynamická, že po přívalu kritiky ministerstvo zemědělství nakonec rozhazování Stutoxu po polích pozastavilo.²⁾

Podíváme-li se do "zpětného zrcátka", vidíme, že tzv. "myší roky" se periodicky opakovaly co paměť sahá. Za příhodných podmínek množství hrabošů sice graduje, ale je vypozorováno, že po dosažení určité populační hladiny se celé přemnožené společenství samo zhroutí.³⁾ Nejekologičtějším tlumením této škodné se jeví prostá orba po sklizni obilnin, při níž dochází k rozrušení systému chodeb, hnízd i podzemních zásob. Draví ptáci a ostatní predátoři pak jedince zbavené úkrytu snadno odloví. Ale pozor, ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Ve světle aktuálních poznatků se totiž čím dál víc ukazuje, že aplikovaná hluboká orba samotné půdě moc neprospívá, ale to už je debata nad rámec tohoto článku. V podzimních měsících, když jsme těžili kůrovcové dříví na doubravnické Závisti, měli jsme tuto loveckou podívanou i bez hluboké orby jako na dlani. Poštolka obecná (Falco tinnunculus) se činila ve dne, po setmění na poli "myškovala" liška a pohříchu i divoká prasata si přišla na své. A teď už se pomalu dostávám k tomu, o čem chci vlastně psát a o čem je nadpis tohoto článku.

Pozornému člověku jistě neuniklo, že spolu s enormním výskytem hrabošů se vrátilo do lesů městyse Doubravník i soví houkání, které je slyšet pravidelně a z vícero stran. Po hlasové analýze je zřejmé, že nejvíce zastoupenou sovou v našem okolí je puštík obecný (Strix aluco). Pochroumaného puštíka, který strávil nějaký čas v uzdravovně u paní Musilové, máme dokonce vyfoceného v albu Příroda Doubravnicka. Před jeho opětovným vypuštěním na svobodu (11/2019) byly formou živé ukázky s "Příběhem puštíka" seznámeny i školní a předškolní děti. Nutno podotknout, že zájem byl opravdu velký, neb ruku na srdce, kdo z nás kdy viděl na vlastní oči živou sovu? To už je emoční zážitek, který se prostě počítá...

uzdravený puštík krátce před vypuštěním

Nás dospělé (z komise životního prostředí) to přivedlo na myšlenku pomoci místním puštíkům s bytovou problematikou. O tom však bude zmínka až později. Dříve totiž, než začneme komukoli pomáhat, je vždycky dobré si opatřit nějaké informace. Pokusím se být v tomto ohledu stručný.

Sovy jako takové, mají svá specifika a některá dosti podstatná. Tak především, jsou to noční ptáci, takže je ve volné přírodě spíš uslyšíme, než uvidíme. Velkou roli zde hraje i ochranné zbarvení. Dalo by se říci, že většina našich sov se podobá kusu trouchnivé kůry. Nádherným zbarvením se odlišuje pouze sova pálená (Tyto alba), pro níž se v ornitologickém slangu ujal výstižný název: "pečená bulka sypaná mákem".

K dalším, typicky sovím znakům, patří mohutná hlava, nápadně velké oči a zvláštní obličejový výraz, který je odpradávna považován za symbol moudrosti. Oči nejsou postaveny do stran, jako u většiny ptáků, ale směřují téměř dopředu. Důsledkem toho je malý zorný úhel, díky němuž musí sova otáčet hlavou chce-li vidět i do stran. Krční páteř je k tomu uzpůsobena natolik, že "čelem vzad" a pohled přes rameno nečiní sově nejmenší problém.

Zakořeněný názor, že sova ve dne nevidí je naprostý a pozorováním snadno vyvratitelný mýtus. Vyplašíme-li totiž ve dne sovu, vidíme, jak hbitě odlétá, proplétajíc se mezi větvemi či kmeny a uniká bez nejmenšího zakolísání. Také je dobře známo, že například sýček obecný (Athene noctua) loví i za světla. Z toho vyplývá, že sova vidí ve dne podobně jako my, ale na rozdíl od nás má velkou výhodu, že vidí dobře i za pořádné tmy. Soví oko je zkrátka dokonalost sama. Vezměte v potaz, že např. výše již zmíněný puštík má na 1 mm² sítnice zhruba 56 000 světločivných buněk⁴⁾ a to je už opravdu (s mírnou nadsázkou) Full HD rozlišení.

Drobné omezení bychom však určitě našli i zde. Sovy, ač dobře rozlišují malé předměty na velkou vzdálenost, na blízko doslova nevidí. Jsou totiž dalekozraké. Můžeme pozorovat, že když se shýbají k ulovené kořisti hmatají po ní zobákem, přičemž oči nechávají zavřené.

Při pátrání po kořisti využívají sovy stejným dílem i dokonalého sluchu. Roli chybějícího ušního boltce při tom nahrazuje okrouhlý péřový límec po obvodu sovího obličeje, který umožňuje zachytit i sebemenší šelest. Neslyšným, tichým letem se pak sova blíží k zaměřené kořisti a tu uchvacuje do prstů s ostrými drápy. Na rozdíl od denních dravců, kteří svoji oběť tisknou pařáty napříč, sovy ji obemykají ze dvou stran v podélné ose. Jako když lidská ruka spočine na počítačové myši. Umožňuje to čtvrtý prst, který sova může otočit úplně dozadu.

zdroj obrázku: http://природаэвенкии.рф

I způsob přijímání potravy je u sov jiný než u ostatních dravých ptáků. Zatím co ti svoji kořist trhají zobákem na menší kousky a oddělují nestravitelné zbytky, sova se s ničím takovým nezdržuje a zhltne ji celou. Nestrávené pozůstatky pak nacházíme v lese pod stromy ve formě zaoblených, soudržných vývržků.

Až na jednu výjimku⁵⁾ si žádná z našich sov nestaví klasické hnízdo. Svá mláďata vyvádějí v dutinách stromů, na římsách skal (výr velký) na půdách domů (sova pálená), některé využívají hnízd jiných ptáků (kalous ušatý) atp. Chronický nedostatek doupných stromů v současných lesních porostech pak nutí sovy zahnízdit kde se dá - třeba i na zemi.

No a tímto se dostáváme zpět k bytové otázce, která je zmíněna pár řádků výše. Našim puštíkům v okolí Doubravníka jsme proto v letošním předjaří nabídli komfort v celkem sedmi dřevěných budkách umístěných v předem vytipovaných lokalitách lesů městyse. Další - umně vyrobený sovník je dílem manželů Musilových a čeká své obyvatele na soukromém pozemku.

Samotná výroba příbytku pro puštíka není nic složitého. Kdo nemá po ruce dutý kmen např. z palivového dřeva, může použít desky o síle 3 cm. Problém by mohl být s jejich šířkou. Aby se puštík totiž cítil doma alespoň trochu pohodlně, měl by mít vnitřek budky ideálně velikost 30 x 30 cm. Výška není kritická, u našich modelů se pohybuje od 50 do 60 cm. Co bychom však nikdy podceňovat neměli, tak to je rozměr vletového otvoru. Puštík je poměrně robustní sova, takže optimální průměr se jeví 12 až 14 cm. Také nic nepokazíme, zůstane-li přední stěna z jedné třetiny zcela odkryta. Na dno budky pak nasypeme dřevěné piliny, v kterých si samička vykrouží hnízdní jamku a máme hotovo.

budka pro puštíky z dutého kmene

Nejnáročnější fáze celého podniku je umístění budky na strom. Zádrhel spočívá v tom, že taková dřevěná krabice už něco váží a vynést ji do výšky aspoň 6 metrů a tam bezpečně ukotvit není žádná legrace. Z vlastní zkušenosti doporučuji umístění na holý kmen, ale i v hustě zavětvené koruně jehličnatých stromů je obsazení možné. Zvlášť na frekventovaných místech poblíž civilizace.

prkenná budka zavěšená na kmeni dubu

Také bychom měli brát v úvahu potravní nabídku. Bohatě prostřený stůl jistě nebude uprostřed přehoustlé smrkové mladiny, ale spíš při kraji louky či pole. Kdo má ve správě bukový les nebo jen dubovou habřinu, vyhrál. Tam je náš puštík doslova ve svém živlu, neboť spadané bukvice a žaludy neodolatelně přitahují všelijaké myši.

Poslední věc, na kterou bych chtěl upozornit, je období časného hnízdění. Svatební křiky puštíků můžeme slyšet už v únoru a v březnu již dochází ke snůšce, takže s vyvěšením budky nelze moc otálet. No a stane-li se, že puštíci nabídnutý příbytek obsadí, dopřejme jim především klidu. Už tak si dost užijí od drobného ptactva, které je neustále napadá. Zde bych snad ještě upozornil, že i když puštík před ptačí drobotinou zbaběle prchá, tak při ochraně svého obydlí je naopak velmi statečný. Jeho chrabrost jde tak daleko, že se neváhá postavit ani dospělému člověku prudkým náletem do obličeje a útoky na hlavu.⁶⁾ Není divu, vždyť přece patří mezi dravce a komu čest, tomu čest. Takže zvědavost držet na uzdě a puštíčí rodinku raději nevyrušovat.

Na závěr bych chtěl ještě poděkovat Pavlu Pospíšilovi, který nám s pečlivostí sobě vlastní naformátoval dodaný materiál, takže finální kompletace byla už v podstatě hračkou.

Petr Koukal