Cena Jihomoravského kraje panu Vladimíru Jirčíkovi

28. června 2021 obdržel pan Vladimír Jirčík cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti folklóru.

Cena byla udělena na posledním zasedání minulého zastupitelstva kraje pod vedením hejtmana Miroslava Šimka. Její předání bylo pozdrženo z důvodu nastalé epidemiologické situace, a tak cenu přijal pan Jirčík až v letošním roce spolu s ostatními oceněnými z rukou bývalého hejtmana Miroslava Šimka v zahradě brněnské vily Löw-Beer. Stávající hejtman Jan Grolich se omluvil z důvodu řešení situace v tornádem postižených obcích a požádal svého předchůdce o zastoupení při předávání ceny. Snad pro dokreslení bych uvedla, že stejným usnesením byla cena udělena i panu Milanovi Uhdemu.

V tentýž den pan Vladimír Jirčík oslavil své 85. narozeniny. A tak bylo mnoho co slavit. A pan Vladimír obdržel i přání ke svému jubileu.

Pane Jirčíku, blahopřejeme Vám Děkujeme Vám i Vaší paní mnoho za Vaši práci, kterou jste pro nás udělali a děláte. Připomínáte nám historii našich kořenů - bez příkras ale s o to větší pravdivostí a vlivem na nás na všechny. Znalost našich kořenů, naší historie a původu zvyků nás učí sounáležitosti s našimi předky i současníky, podstatě našich tradic, učí nás pokoře a nadhledu. A těch stále nemáme dostatek.

Chvíle strávené ve Vaší společností jsou úžasným výletem do historie rodů Doubravnicka i dalších regionů, znalost jejich zvyků, smutných či radostných událostí. Je to dobrodružství s dalším a dalším pokračováním, protože Vaše znalosti se zdají být nevyčerpatelné. Kroje, písně a tance, které objevujete, pomáhají překlenout lidem bolesti a objevit v sobě další sílu pro život oproštěnou od zbytečných stínů.

Přejeme Vám veselého ducha, dobré zdraví a blízkost přátel.

za doubravnické Barbora Šenkyříková

Vladimír Jirčík se narodil 28. června 1936. Počátky svého vztahu k folklóru krásně popsal v brožurce vydané k 25. výročí založení souboru Dóbrava:

"Sám jsem k folklóru inklinoval již od samého dětství. Z tohoto období mého života mně zůstaly vzpomínky na babičku, její pohádky, písně a koledy. Když mně bylo 16 let, hostoval u nás Valašský krúžek z Brna, jehož vystoupení na mne učinilo hluboký dojem. Dodnes vidím paní Zdenu Jelínkovou, která oblečená do valašského kroje pořad uváděla, dodnes vidím rozjásané tváře členů Valašského krúžku. Od té doby jsem neustále přemýšlel, jak něco takového dát dohromady."

Po ukončení základní školy šel studovat do Bystřice nad Pernštejnem na Střední zemědělskou školu, obor pěstitel a již tady byl spoluzakladatelem folklorního souboru při této škole. V Doubravníku pak založil v roce 1956 folklorní soubor Dóbrava, který v témže roce poprvé vystoupil na doubravnické pouti ve vypůjčených krojích. Ve výše zmíněné brožurce o tom píše:

"Počátky souboru byly velmi těžké. Nebylo žádných materiálů, ze kterých bychom čerpali, jen kusé informace dosud žijících pamětníků. Obrátil jsem se proto na tehdejší Státní ústav pro lidovou píseň v Brně, jehož odborná pracovnice Zdena Jelínková nejen že měla maximální pochopení pro naše potřeby, ale stala se na celý čas nejen odbornou poradkyní, ale především přítelem nás všech. Já sám jí vděčím za mnohé, především však za to, že ve mně vzbudila trvalou lásku k lidové písni a tancům naší chudé, ale nesmírně krásné Vysočiny.

S pomocí Zdeny Jelínkové se nám podařilo dát dohromady náš první program, se kterým jsme poprvé vystoupili na doubravnické pouti v červenci 1956. Vystoupení se velmi zdařilo a znamenalo pro nás velké uspokojení. Z písní, které jsme tehdy zpívali, nám učarovala "Červená růžička" , svatební píseň, tak jak nám ji předzpívala paní Flieglová, která pocházela z Chlébského. Tato píseň nás provází až do dnešních dnů a stala se jakousi souborovou písní.

Při této příležitosti nesmím opomenout ani ostatní místní zpěváky, z jejichž písňového repertoáru jsme čerpali. Byli to hlavně tetička Kropáčová z Černvíra, moje matka Bohumila Jirčíková, paní Kytnerová, rodem ze Skorotic, Andulka Bělíková-Vávrová, pan František Štourač a jiní."

Pro další fungování souboru bylo nutné pořídit vlastní kroje a tady je jistě základ intenzivního zájmu Vladimíra Jirčíka o rekonstrukci podhoráckého a horáckého kroje. Píše o tom :

"Jestliže získání písňového a tanečního materiálu bylo obtížné, pořizování krojů bylo pravým oříškem. Lidový kroj byl v okolí Doubravníka odkládán již po zrušení roboty, nebylo proto jeho přímých pamětníků.

První teoretické poznatky o horáckém a podhoráckém kroji jsem získal od PhDr. Miroslavy Ludvíkové z tehdejšího Zemského muzea v Brně, která mě velmi ochotně vyhledala veškerý jí dostupný materiál o horáckém kroji a umožnila mně i získání správných střihů z krojových součástek, uložených v depozitáři muzea.

Teoretické znalosti z muzea jsem si doplnil poznatky z terénu. Informátory o krojových součástkách, nošených v okolí Doubravníka, byli především pan Zdeněk Škorpík z Borače a paní Julie Caudrová z Doubravníka, rodem z Pernštejnského Jestřabí.

Mužský kroj jsme pořídili dle kroje, který je vystaven v Etnografickém ústavu v Brně. Je to horácký kroj z Vídně u Velkého Meziříčí. Skládá se z "prusleku" z tmavomodrého sukna, lemovaného červeným suknem, s řadou ozdobných zlatých nebo stříbrných kovových knoflíků, kalhot ze žlutého duvettinu, plátěné košile se širokými rukávy, ozdobené strojovou výšivkou a sámečky a vysokých bot. Později byl tento kroj doplněn šátkem na krk a kloboukem se širokou střechou.

Ženský kroj byl pořízen především podle informací místních pamětnic a skládá se z polovlněné pestře pruhované sukně zvané "šarka", zdobené sametovými pruhy, dvou čtyřpůlových naškrobených spodnic (později doplněny o další dvě šestipůlové sukně, bílého "fěrtochu" se strojovou krajkou, dlouhé košile s krátkými úzkými rukávy, krátké košilky s baňatými rukávy, sametové "kordulky" tmavěčervené barvy pošité zlatými portami, červených (později bílých) punčoch a velkého "sakského" červeného šátku vyvázaného na věnec. Kroj byl doplněn nízkými vykrojenými střevíčky na nízkém podpatku a šátkem do ruky. Později byl kroj doplněn o modrotiskové sukně a červené skleněné korále na krk."

Právě sběr informací a materiálů v terénu byl na počátku další záliby Vladimíra Jirčíka ve shromažďování starých textilií, užitné keramiky či různých starých předmětů sloužících ke zpracování všech produktů, které kdysi hospodářství v chalupách vyprodukovalo. Velmi ho zaujalo pěstování a zpracování lnu, které bylo v minulosti důležitou součástí polního hospodářství. Své poznatky shrnul do referátu, jenž přednesl při oslavách 70. výročí založení Podhoráckého muzea v Předklášteří, a který vyšel tiskem ve Sborníku Okresního muzea Brno-venkov v roce 2000.

Po dokončení studia na SZŠ v Bystřici nad Pernštejnem nastoupil do zaměstnání v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském v Brně kde pracoval do roku 1969. Poté nastoupil do Ústředí lidové tvorby Brno do funkce vedoucího výroby, ve které měl na starosti převážně provozovny na textilní výrobu. Při jejich návštěvách jezdil mimo jiné i na Horňácko do Malé Vrbky k panu Okénkovi, kde se mu práce na stavu zalíbila a jelikož již v roce 1960 se mu stav podařilo získat u Bočků v Sejřku, začal zkoušet to, co od mistra Okénky odkoukal. Popisuje to také Leopold Mazáč ve své brožurce Tkalcovství v Doubravníku:

"Vladimír Jirčík, pracovník Ústředí lidové umělecké výroby v Brně, je nadšeným sběratelem a zachráncem etnografických památek v Doubravníku a okolí. Od založení v roce 1956 je také vedoucím Horáckého souboru písní a tanců "Dóbrava". Jeho touhou bylo získat starý tkalcovský stav, na němž by mohl zkoušet tkalcovské umění. A podařilo se mu to. Dozvěděl se, že u Bočků v Sejřku takový stav mají. Ihned se tam vypravil a stav v poslední chvíli zachránil. Jednotlivé části rozdělávacího stavu měli právě připraveny u okružní pily na pořezání. Jen stativy měli ještě na půdě. V zimě na stavu tkali, v létě, když byly polní práce, ukládali ho na půdu. Bočkovi byli dobří lidé a stav mu darovali. Posbíral všechny věci, stativy snesl z půdy, na trakaři odvezl domů, chybějící nebo od červotoče provrtané části mu kolář Špaček pěkně zhotovil a stav postavil. S jakou láskou na něm pracuje, jak krásné výrobky docílí a s jakým nadšením o něm vypráví!"

Mimo jiné na tomto stavu zhotovil materiál na čtyři Šerky (sukně) k doubravnickým krojům.

V roce 1993 byl ÚLUV Ministerstvem kultury zrušen a Vladimír Jirčík se začal věnovat tkaní hadrových koberců. Po roce šel do důchodu.

To však neznamená, že by přestal být činný, právě naopak. Pečlivě spravuje archiv městyse Doubravníka i doubravnickou část Státního archivu Žďár nad Sázavou, která je zde uložena.

Aby umožnil i ostatním shlédnout nasbírané materiály uspořádal v Doubravníku několik výstav:

• Keramika v životě našich předků v roce 2004
• Lidový oděv na Vysočině v roce 2005  
• Vzpomínková výstava k 50. výročí založení souboru Dóbrava v roce 2006
• Archiválie městyse Doubravníka v roce 2008, kde byly také vystaveny fotografie ze života obyvatel Doubravníka v minulosti.

V roce 1975 začal po smrti své matky přestavovat usedlost č.p. 87 do podoby z přelomu 19. a 20. století. Tím se podařilo uchovat tento typ doubravnického měšťanského domu až do dnešních dnů, kdy je vedení městyse Doubravníka odkoupilo, aby byl zachován i do budoucnosti s tím, že bude příležitostně zpřístupňován veřejnosti. V jedné místnosti Vladimír Jirčík vytvořil malou expozici zpracování lnu.

Jeho největší přínos pro Doubravník a okolí spatřuji v rekonstrukci podhoráckého kroje, který nyní všichni považují za doubravnický a jsou na něj hrdí. Dále v podpoře udržování tradic v Doubravníku kdy například v roce 2003 na základě nalezeného materiálu zápisu průběhu hodů v Doubravníku na konci 19. století prof. Františka Bartoše vytvořil scénář pro hody, aby se tato do dnešních dnů pokračující tradice oživila a zatraktivnila pro diváky, což se myslím podařilo.

Materiál prof. Bartoše uveřejnil v Doubravnickém zpravodaji č. 2 ročník 2016.

Velmi důležitou se dnes jeví i jeho záliba ve sbírání historických artefaktů, které se mu podařilo nashromáždit a je na další generaci, aby je zachovala pro budoucnost.

Lubomír Čech

(tento text byl základem nominace společně s textem PhDr. Ireny Ochrymčukové, kurátorky - etnoložky Podhoráckého muzea)