městys Doubravník

Pocity mám zatím smíšené, ale jsem rád, že k tomu došlo. Nevěděl jsem, co s chaloupkou bude, až se o ni nebudu moct postarat. Měl jsem ji napůl s bratrancem, který ji dlouho nechtěl prodat. Loňského roku se to ale kupodivu podařilo, rozhodl se odprodat obci svoji polovinu. Původní podobu chalupy jsem poprvé přestavěl v roce 1960 do obyvatelného stavu. Když jsme si se ženou v roce 1971 postavili nový dům, bydlela v upravené chalupě ještě dva roky moje matka. Po její smrti jsem chalupu přestavěl zpět do původního stavu, ve kterém se nachází dodnes. Za svůj život jsem nashromáždil větší množství předmětů z tradičního lidového prostředí jako je keramika, nábytek, textil, nářadí a podobně. Nevěděl jsem, co s tím vším bude a posteskl jsem si i paní starostce, že dám vše do muzea. Ona mě však od tohoto nápadu stále zrazovala a jednoho dne mě překvapila tím, že přijde odhadce. Od toho dne šlo vše ráz na ráz a chaloupku odkoupila obec. Za to jsem byl rád, protože o ni bude postaráno.

2) Co říkáte na současnou dobu a tradice?

Řekl bych to asi tak. Já jsem konzervativní člověk a ulpívám na starých, tradičních věcech a dnešní folklor se ubírá jiným směrem. Dříve bylo vše jednodušší a dnes je to příliš scénické, vyumělkované. Dnešní soubory se chtějí podobat více profesionálům. Tím se často odklánějí od tradic. V naší oblasti Horácka a Podhorácka jsou tradice mrtvé více než sto roků. U nás se z nich uchovaly pouze podzimní hody. Z archivu v Brně jsem získal záznam, že hody v současné podobě byly zapsány sběratelem Františkem Bartošem již v roce 1892, kdy je osobně navštívil a popsal. Rukopis zápisu je uchován v Moravském zemském archivu v Brně. K tomu, aby se tradice obnovovaly a dále udržely, je třeba najít člověka, který je pro ně zapálený. Jinak po určité době zase zaniknou.

3) Měl jste ve svém koníčku podporu vašich blízkých?

Matka mě podporovala vždycky. Má žena udělala vše, co bylo třeba. Vyžehlila košile nebo jsme společně sešívali svatební čepec. Když bylo třeba upéct svatební koláč, tak u nás v peci. Já jsem podporu měl.

4) Nastává doba Vánoc, jak na ně vzpomínáte? Jak se dříve slavily?

Vánoce jsou rodinná slavnost a každá rodina je prožívala trochu jinak. Dříve lidé dodržovali roráty (pozn. aut.: ranní mariánské mše v adventní době) a více to prožívali. Vše bylo prostší a jednodušší. Pamatuji si také, že se lidé po mši před novým rokem potkávali na ulici a odpouštěli si. Podali si ruku a řekli "co jsme si, to jsme si", aby nepřecházely staré hříchy do nového roku. Zábavy a muziky skončily na Kateřinu a další byla až na Štěpána. Ve válce a po válce jsme na Štědrý den jedli čočkovou polévku, jahelnou kaši s kadlátkama, hodně maštěnou, vánočku, čaj, trochu cukroví - většinou linecké, pracky, zázvorky a jinak nic. Perníky se vůbec nepekly, to až od 70. let. Perníky se dříve nosily dětem a dospělým jako dárek z pouti a jarmarků. Byly to výrobky perníkářů a obvyklé dárky zamilovaných mládenců děvčatům. Jako dárky jsem dostával jen užitné věci - papuče, ponožky i knížky. Na stromečku jsme měli kostky cukru zabalené do papírku, ořechy, jabka. Andělské vlasy jsme nedávali, protože jsme věšeli i linecké. Zažil jsem i koledníky, ale za stara chodili na koledu spíše ti chudší. Z bohatších rodin chodili jen po kmotřenkách a rodině.

Rozhovor s panem Vladimírem Jirčíkem vedla Monika Kvasnicová