městys Doubravník

Cech tkalcovský

zdejší vrchnost velmi podporovala. Ulevovala na určitou dobu od placení poplatků a sama zakládala manufaktury.

V roce 1627 byla postavená v Klečanech u Nedvědice valcha, kterou využívali i doubravničtí mezuláníci.

Původně se sukna tkala čistě jen z vlny. Až mnohem později došlo k inovaci:
Natažená osnova byla bavlněná, nit útková zůstala vlněná (tzv. na polovic), italsky "mezzolana". Od toho odvozeno jméno "mezuláník"

Privilegium cechu mezuláníků a obrusářů na panství Pernštejnském udělil hrabě Lichtenštejn roku 1660.

Pečeť cechu tkalcovského - starší

Cechy v té době byly nejen pod vlivem vrchnosti, ale i církve.

Tak se například hned v prvém artikule cechu ukládá, aby mistři i čeládka každou neděli a svátek s pilností, horlivě a pobožně na službách božích setrvali. Také, jakmile budou míti dostatek prostředků v truhlici, aby pořídili korouhev a postavníky, na kterých by při bohoslužbách hořely svíčky. Kdyby tak neučinili, jejich svobody propadnou.

V další kapitole je uvedeno, že tomuto řemeslu se může učiti jen ten, kdo je:

Za přijetí do učení se platil poplatek do truhlice a vosk ke službám božím. Učení trvalo tři roky a poté bylo mistrem vydáno osvědčení o vyučení. I toto potvrzení se muselo zaplatit:

Poté odcházel tovaryš na zkušenou do světa. Musel prokázat buď 3 roky zvandrované, nebo 6 let práce doma. Teprve potom mohl mít vlastní živnost a oženit se.

Každý řemeslník mohl mít jen dva stavy - "verštaty" a před odvedením musel požádat cechmistra, aby dílo prohlédl a ocejchoval. Kdo by tento postup nedodržel, tomu hrozila nemalá pokuta.

To samé, kdyby někdo zaměstnával tovaryše, který se řádně nevyučil.

Daň z řemesla bývala dvojí

• Malá daň - to když pracoval mistr sám - činila 3 rýnské ročně.
• Velká daň byla stanovena podle počtu tovaryšů.

Pro lepší představu nutno poznamenat, že výdělek tkalce byl zhruba 1 rýnský za den.
Potvrzení o platbě daně musel mít tkadlec na jarmarku vždy s sebou, jinak mu bylo sukno nemilosrdně zabaveno.

Důležitá byla dohoda, že tkalci mají tkát jen taková plátna, která mezuláníci dělat nebudou (pod pokutou 1 zlatý).
A dále pak, že cizí mistři nesmějí na panství skupovat vlnu a lněnou přízi, aby domácí nepřicházeli ke ztenčení svého řemesla.

Velmi se také dbalo na čest členů cechu, kterým se doporučuje:

Tovaryši na vandru byli evidováni a museli svůj pobyt hlásit.

Zvláštní ochrany se dostávalo vdovám po zemřelých mistrech, které mohly v započatém díle pokračovati. Rovněž byly z cechovní pokladnice vyčleněny peníze na podporu upadajících mistrů, na pohřby členů a na mše svaté..

Pečeť cechu tkalcovského z roku 1767

Vrchnost sice tkalcům udělovala mnohá privilegia, ale jak už to bývá, panští úředníci byli často svévolní a řemeslníky zlomyslně šidili.

Důkazem toho je listina z 18. června 1706, v níž tkalci poníženě prosí vysoce urozeného pána Františka Antonína hraběte z Lichtenštejna, aby zjednal nápravu,

Dále si ztěžují, že v těch obtížných letech nemohou vydělat ani na chléb a panské a císařské povinnosti plnit.

Na tuto listinu jim však úřad pana hraběte milostivě odpověděl až po třech letech - 8. února 1709...

/ zdroj: L. Mazáč - Tkalcovství v Doubravníku /