městys Doubravník

Projekt vybudování dětského hřiště

Jak jistě neuniklo všeobecné pozornosti, po dlouhých letech majetkových sporů a nekonečných průtahů bylo v loňském roce konečně možné přejít od plánů ke konkrétnímu řešení bezútěšné situace v areálu bývalého kravína.

Tragická podoba prostranství, bezprostředně sousedícího s hlavní dominantou naší obce, chrámem Povýšení svatého kříže, tak začala postupně dostávat přece jen stravitelnější rysy.

V průběhu rozsáhlých diskuzí o možnostech využití areálu se již od počátku často skloňoval nápad přetvořit část prostoru na dětské hřiště, které v našem městysi, na rozdíl od valné většiny sousedních obcí, bolestně chybí. Rada městyse se proto rozhodla nečekat na konečné rozhodnutí o dalším osudu budovy kravína a vyčlenit část rozsáhlého prostoru za účelem vybudování obecního dětského hřiště. Jako optimální se jevil prostor v protějším rohu areálu, v němž by provoz hřiště nejméně komplikovaly případné demoliční nebo stavební práce na budově kravína.

Prvotní nadšené plány vybudovat hřiště "na vlastní pěst, levně, hlavně ať co nejrychleji stojí", vzaly rychle za své po bližším prostudování zákonem stanovených bezpečnostních nároků. V současné době platí v ČR pro bezpečnost dětských hřišť dvě evropské normy: ČSN EN 1176/2009 (Norma bezpečnostní pro zařízení dětských hřišť) a ČSN EN 1177 (Povrch hřiště tlumící náraz-bezpečnostní požadavky a zkušební metody). Odpovědnost za bezpečný stav a provoz hřiště vždy samozřejmě přebírá provozovatel - v tomto případě Úřad městyse. Typicky český přístup "není žalobce - není soudce" je jistě možné použít v celé řadě situací (ačkoliv v našich krajích je to otázkou), ale určitě ne tehdy, je-li v sázce zdraví a bezpečnost našich dětí. Klíčová pro zajištění bezpečnosti na hřišti jsou především "3P" - správně konstruované herní Prvky, kvalitní dopadový Povrch a čisté Pískoviště.

Že se na zajištění bezpečí dětí nemůže šetřit, je jasné. Bohužel, více než komukoliv jinému je to jasné výrobcům herních prvků a vybavení hřišť, jak je možné se přesvědčit už při zběžném prolistování papírových nebo internetových katalogů kterékoliv z certifikovaných firem. Náklady na pořízení výbavy malého hřiště potom i při velmi střízlivém přístupu šplhají do řádu několika stovek tisíc, což pro obce velikostí srovnatelné s Doubravníkem samozřejmě znamená investičně dosti náročnou akci, obtížně financovatelnou bez získání dotačního příspěvku. Proto se i v našem případě Úřad městyse obrátil se žádostí o dotaci na Nadaci ČEZ (projekt Oranžové hřiště) a Ministerstvo pro místní rozvoj (dotační program podpory rozvoje regionů). Rozhodnutí o případném přidělení dotace je netrpělivě očekáváno a měli bychom se ho dočkat v nejbližších týdnech.

Na závěr si dovolím vyjádřit pevné přesvědčení, že i v horším případě, kdy dotační fondy nebudou štědré, se hlavně finanční těžkosti spojené s celou akcí podaří překonat a že se naše děti svého hřiště, pokud možno v útulně restaurovaném areálu v těsné blízkosti nejkrásnějších částí našeho městyse, brzy dočkají.

Petr Sedláček