městys Doubravník

Takové krátké zamyšlení. O hrdosti

Je to asi naše česká povaha, že ohrnujeme nos nad tím, co je naše, a pokukujeme po cizím. Taky umíme výborně kritizovat, nejlépe toho, kdo nemá možnost říct cokoli na svou obranu. Většinou proto, že prostě není přítomen. Reagovat pozitivně, ocenit, co se podařilo, většinou neumíme. Je nám to vzácné a tím více nás to těší. Právě proto se chci s Vámi podělit o několik pozitivních reakcí, se kterými jsem se setkala v poslední době.

Praha, Loreta. Měli jsme možnost vystoupat ke stroji, který rozeznívá loretánské zvonky a potkat mistra, který je rozehrává. Pan Radek Rejšek, hudební redaktor a pedagog. Povídáme a jen tak opravujeme našeho průvodce, že nejsme z Brna, ale kousek dál, z Doubravníka. "Z Doubravníka?" reaguje okamžitě varhaník, jako bychom řekli z Paříže. "Tam máte úžasný varhany!" A rozpovídá se o tom, jak utíkal z chalupy na Vysočině rodině, aby si u nás mohl zahrát. Hrdě přitakáváme: "My víme..."

Sbor Cantamus Corde z jižní Moravy zpívá každý měsíc zpěvy z Taizé na různých místech. Svoje vystupování dělí na dobu "před Doubravníkem a po něm". Jezdí sem moc rádi a před jejich posledním vystoupením jsem potkala jejich organizátora Jana Slavíka soustředěného ve farské zahradě. "Vy ani nevíte, co tady máte za nádheru. Kopce, lesy, řeka, ten nádhernej chrám na náměstí…" Já vím, usmívám se a taky si toho vážím.

Autorské čtení knihy "Jako bychom dnes zemřít měli" od redaktora, básníka a spisovatele Miloše Doležala. S potěšením posloucháme reakce přítomných: "V tom Doubravníku se pořád něco děje!" Téměř zaplněná sokolovna vyvrací skeptické prognózy o tom, že nikdo nepřijde. Po skončení reaguje spisovatel: "Výborná atmosféra, lidí přišlo hodně, je na co vzpomínat!" Lituje, že si nestihl Doubravník projít. Moc se mu u nás líbilo a chce si to tady "prošmajdat" po svých. S kolegy alespoň stihli zajít do hospody. Chválí jídlo i pivo a operativní obsluhu, která jim přidala stůl.

Beseda s cestovatelem, spisovatelem a odborníkem na vlky panem Jaroslavem Monte Kvasnicou ve škole. Přišel i s manželkou, malamuty a vlčicí. Povídali a četli z nové knížky. Děti je nechtěly pustit, měly nové a nové dotazy a nakonec vytvořily dva půlkruhy kolem každého dospělého a neodbytně se ptaly. Připadá mi neuvěřitelné, že člověk, který procestoval celý svět, přednáší odborníkům a studentům a píše odborné články a knihy, klidně přijde za námi do takové mrňavé školy a trpělivě beseduje s dětmi. A na závěr dodá: "Doubravník a jeho okolí miluji! Je to místo mého srdce!" Není prý obyčejné, říká mu "posvátné údolí".

Článek na stránkách "Vzdělávání pro život", Tišnov. Autorkou je Magdaléna Švecová:
"V malebné obci Doubravníku stojí starobylá, avšak moderně vybavená malotřídní základní škola. Dveře školy se otevírají do dvou světů: dovnitř, kde ve zdech dýchá genius loci, a pak ven: náruč parku střežena svatým Šebestiánem. Vůkol kopce a lesy. V této škole se vzdělávají děti od 1. do 5. třídy v přívětivém prostředí a rodinné atmosféře…"

Na rozdíl od Američanů, kteří se při zpěvu hymny drží za srdce a svým postojem dávají najevo: "Já jsem Američan a kdo je víc?", my Češi takové sebevědomí nemáme. Ale i tomu je potřeba se učit. Půjde to lépe, když si občas místo nadávání na poměry uvědomíme, v jak krásném prostředí žijeme. A proto Vám, milí čtenáři Zpravodaje, přeju do nového roku hodně pozitivních reakcí, co nejméně nekonstruktivní kritiky a mnoho ocenění. To nám všem chybí nejvíc.

Eva Hertlová