městys Doubravník

Lesy městyse Doubravník [28]

Přelétlo jaro, léto a pozvolna končí i jeseň. Neviditelný režisér mění v krajině kulisy včetně osvětlení a celá příroda se chystá k zimnímu odpočinku. Všecko je najednou těžší a tak trochu melancholické. I v tom lese. A protože právě ten, ze všech věcí na světě, nejlépe rozumí lidskému smutku, necháme se jím ukonejšit na další vycházce.

Dnes vyjdeme jenom tak nazdařbůh, trochu se rozhlédnout a trochu podumat. Žádná velká věda. Les před námi, překvapený prvním mrazem, se krčí pod zmrazky jinovatky jako bělostný hranostaj připravený ke skoku. Ještě je plný života, nechce se mu na kutě, smlouvá, ale nakonec se i on podvolí mocnému zákonu, aby v bezpečí dřímotného snu překlenul tmavé období roku. Čeká ho těžká zkouška v boji o přežití. Někteří jeho obyvatelé už předem vycítili, že jde do tuhého a vzali nohy či spíše křídla na ramena. Tažné ptactvo odletělo jižním směrem, jiní - drobní savci a hmyz, se uchýlili do bezpečí všelijakých úkrytů k zimnímu spánku. Ti, kdo nemohou opustit svoje stanoviště, hrdinně padnou. Jsou to jednoleté rostliny, které během zimního období zcela zahynou. Vytrvalé byliny sice přijdou o svoji nadzemní část, ale přežijí v půdě cibulkami, hlízami nebo oddenky.

Otužilci jako je spárkatá zvěř, drobné šelmy a některé ptactvo včetně dravců jsou sice pořád aktivní, ale většinu zimy strádají zkrušeni hladem. Matka příroda prostě není ta měkká, dobrotivá, feminní ťuťu-ňuňu, ale přísná a nekompromisní vychovatelka dohlížející na to, aby ten odvěký řád - koloběh zrození a umírání z něhož se nikdo nevymkne, platil napořád.¹⁾ V lese to vidíme naprosto zřetelně. Staré ustupuje mladšímu, slabší silnějšímu, bez jakéhokoli sentimentu. Smrt jednoho, nebo i několika, neznamená v přirozeně funkčním společenstvu zhola nic. Vždy někde čeká nějaký náhradník, aby potvrdil, že samotný strom je sice smrtelný, ale les jako celek je věčný…

Z tohoto filozofického rozjímání nás najednou vytrhne brhlík (Sitta europaea), skromný tesař v šedomodrém plášti, který umí pracovat i hlavou dolů. Křížem krážem šněruje po kmeni borovice, tu a tam klepne, jinde zaryje ostrým zobáčkem jako šídlem, až se drobné šupinky kůry snášejí k zemi. Nezůstala na nich nějaká dobrota? Dohadují se sýkorky a už letí v hejnu zkontrolovat brhlíkovu dílnu. Tady, tady, - až je z té radosti nakonec tolik řečí, že nerudný mistr raděj ulétá na další strom, aniž by tušil, že doprovodu hladové ptačí družiny se už pro dnešek nezbaví.

A to je teprve poledne. Na chvíli vyšlo zubaté zimní slunce a les je hned úplně zjinačený. Ozářené koruny listnáčů pokryté jinovatkou svítí v protisvětle jak křišťálové lustry. Námraza měkne a pracuje tak, že to v korunách praští, skřípe a vrže jak na staré lodi.

námraza na břízách, Záhumí [2007]

Ale dříve než se sluncem rozpuštěná voda odpaří nebo okape, opět rychle umrzá. To není dobré. Na větvích postupně vzniká ledový povlak (viz. obrázek výše). A pak to tu a tam potichu cinkne, jako když se ptáček napije ze studánky. V tu chvíli se drobná březová větévka s pupenem na samém konci odlomí. Potom druhá, desátá, dvacátá… Takhle nenápadně začíná spoušť, jejímž výsledkem jsou mnohdy ulámané větve i celé koruny stromů.

Zmiňuji to zde proto, že škody způsobené námrazou nebo mokrým, těžkým sněhem,jsou v naší nadmořské výšce poměrně časté. Nejvíce trpí smrk v předmýtním věku a hlavně pak borovice ve všech věkových stupních. Na vlastní oči se o tom můžeme přesvědčit třeba v Pasíčce, kde byla takto poškozena nadějná borovinka na samém začátku obecního lesa. Ale myslím, že jsem to tady už jednou zmiňoval, tuším že v článku o sýčkovi.

prolámaná borovinka v Pasíčce po vyřezání zlomců

Zkušenost učí, že slunečné zimní dny většinou znamenají třeskutý noční mráz a to se pak lesník ráno nestačí divit. Co se zas stalo? Na kmenech tvrdých listnáčů (většinou buk), které byly předchozí den prohřáty sluncem, svítí dlouhé otevřené jizvy - mrazové trhliny. Tato nepěkná roztrženina vzniká právě při prudkém poklesu teplot, kdy následkem změny obvodového napětí v kmeni dojde k radiální prasklině značné délky probíhající od vnější oblé plochy dovnitř. Směrem ke dřeni.

Na první pohled zranění vážné, nikoliv však smrtelné. Během následující vegetační doby tato trhlina u zdravých stromů většinou zaroste novým letokruhem. Časem pak okrajová místa na povrchu kmene zduří a vytváří se tzv. mrazová kýla, jako doživotní památka na tuto epizodu. Níže to vidíme na obrázku z jihovýchodní expozice Vinohradu.

zahojená mrazová trhlina na buku

Sjíždíme očima pozorně dolů po kmeni a tak jsme se z koruny stromu nenápadně dostali až ke kořenům. »Зри в корень!«²⁾ a neb, jak praví jedno moudré přísloví, "zrajeme tím, že sestupujeme ke kořenům" - k podstatě. A právě kořeny mají pro les a jeho růst opravdu podstatný význam. Vždyť na nich celý ten mohutný ansámbl doslova stojí.

Procesy pod zemí, i když jsou našim očím skryté, jsou nesmírně dynamické. Zdánlivý klid na povrchu nás nemůže nijak zmást. Semenáček začíná nenápadně kůlovým kořínkem, který mu v prvotní, kotvící fázi pomůže upevnit svoje postavení a pak už to jde ráz na ráz. Postupně se během dalších let života stromu vytvoří rozsáhlý kořenový systém, složený ze silných dřevnatých, dlouhověkých kořenů, které jsou podporovány velmi hustou a jemnou sítí malých, krátce žijících absorpčních kořínků. Celé je to pak ještě symbioticky spojené s houbami (mykorhizy), ale to už by bylo povídání na dlouhé lokte.

Struktura a výsledný tvar kořenové soustavy jednotlivých stromů jsou dané jednak geneticky, tedy to základní rozdělení: plochá (smrk), kůlová (borovice) a srdčitá (buk) a druhak jsou kořeny ještě modifikované stanovištními podmínkami. Zde hraje roli např. geologická struktura podloží nebo výška hladiny spodní vody.

Vývraty smrku - typická plochá kořenová soustava

Během roku se růst kořenů zrychluje nebo zpomaluje. Záleží hodně na potřebách stromu a vnějších klimatických podmínkách. Část kořání (zejména jemných kořínků) pravidelně odumírá, zetlívá a tvoří pak v půdě živné kanálky vyplněné kyprým humusem. Po silnějších kořenech nám tu zůstávají doslova roury, jejichž stěny vyztužuje kůra, která se pomaleji, ale nakonec také rozpadá. Je tedy zřejmé, že po odumření kořenů zbývá v půdě dokonalá rozvodná soustava širších a užších kanálků, vyplněná buď humusem nebo vodou či jen vzduchem. Ta vytváří typickou architektoniku lesní půdy - tolik odlišnou od zemědělských půd lučních a polních. Tam tyto duté prostory chybí, či-li vzdušná kapacita je daleko, daleko menší. Co z toho plyne je nasnadě.

Porušení této drenáže může vést k těžkým pěstebním neúspěchům - typicky při zalesňování zemědělských půd, kdy kořeny jehličnanů nejsou sto proniknout do hlubších, ulehlých vrstev (nedotčených pluhem) a mladý les od určité fáze najednou chřadne. Listnaté stromoví - např. dub (Quercus), jehož kořenová soustava má schopnost pronikat do hlubších horizontů zde sice přežívá, ovšem za cenu nižšího přírůstu.

Inu, tak jsme se tedy na závěr poeticky laděné vycházky nakonec dostali v odborné rovině až ke kořenům. Nelze se v tomto případě nepotkat s půdou. Ale protože na půdu tu máme odborníky na slovo vzaté, tak téma hlouběji nerozvíjím, ale s patřičným respektem obeplouvám - jak ostrá skaliska v neprobádaných vodách, abych se nakonec neoctl na tenkém ledě vlastní neznalosti. Tímto tedy předávám pomyslné slovo kolegům z rubriky "Příroda, okolí" a pro dnešek děkuji za pozornost.

Petr Koukal

Poznámky:

1) Pevný, odvěký řád. Je málo pravděpodobné, že by se pořádek udělal z nepořádku sám od sebe. Knižní inspirace: Vojtěch Martínek: Kamenný řád r.v. 1942 a nebo na podobnou notu třeba můj oblíbený Kronikář (2009).

2) Зри в корень! staroslovanské naučení = Zkoumej z čeho vše počíná! Смотри в самую сущность…