městys Doubravník

Lucčin příběh aneb Jít za svým snem má smysl

Naši páťáci jezdí "na rozloučenou s doubravnickou školou" na třídenní exkurzi do Prahy. Na vlastní oči i nohy se seznámí s tím, co znají z učebnice vlastivědy a učí se být hrdí na naše hlavní město. Před koncem školního roku se chystali i ti loňští.

Pročetli jsme si program, který nás čeká, a všichni jsme očekávali společný výlet. Každý se těšil nejvíc na něco jiného: první na jezdící schody, druhý do metra, třetí na orloj, čtvrtý do KFC… Lucka se nejvíc těšila, že předá na Pražském hradě dopis panu prezidentovi. Už týden před odjezdem nakreslila obrázek a napsala krasopisně text: "Milý pane prezidente Petře Pavle, jsem moc ráda, že jste se stal prezidentem. Užívejte si života. Lucie Nahodilová, Doubravník."

Dopis na Hrad

Nejprve jsme si mysleli, že dopis zůstane doma. Ale odjel s námi. Pak to vypadalo, že skončí v batohu a na Hrad se nedostane. Ani tak to nebylo. Prohlíželi jsme si nejslavnější místa české státnosti a hledali způsob, jak psaní doručit. U vstupu na první nádvoří, kudy jsme chtěli vycházet, nás zastavil zaměstnanec Hradní stráže a zajistil nám výhled na slavnostní polední střídání stráží. Poprosili jsme ho, zda by mohl dopis předat. Nejprve se zdráhal, ale když jsme řekli, že dopis veze Lucka až z Doubravníka, slíbil, že se pokusí.

Uplynuly 3 měsíce a na úřad městyse přišla prosba o předání adresátovi, protože chyběla přesná adresa. Tam samozřejmě věděli, kde Nahodilovi bydlí. A tu obrovskou radost si dovedete představit!

Lucčin dopis potkal mnoho dobrých lidí. Voják nemusel dopis předat, ale hodit ho do koše, zaměstnankyni Kanceláře prezidenta se nemuselo chtít vyhledávat Doubravník a adresu úřadu, pan prezident se nemusel obtěžovat napsat věnování malé holce kdovíodkud.

Přesto do sebe všechno zapadlo a Vy nyní čtete tento příběh, který všechny sjednotil. A je úplně jedno, čí jste voliči ☺.

Eva Hertlová

Šťastná Lucka Nahodilová s fotografií a dopisem z prezidentské kanceláře