městys Doubravník

Prázdniny v předválečném Doubravníku

Skončilo léto a jako každým rokem se Doubravník touto dobou rozrostl o hosty, kteří tu hledají v romantickém údolí řeky Svratky místo k rekreaci. V roce 1905 byl v Doubravníku založen Okrašlovací spolek, jehož činnost pravděpodobně skomírala, ale v roce 1925 oznámil představenstvu obce své obnovení. V jednom bodu činnosti si dává za cíl: "Starati se o všechna zařízení k tomu čelící, aby návštěva místa letními hosty a cizinci byla podporována, a jim pobyt v místě zpříjemňován."

V Pamětní knize obce Doubravník je v roce 1936 tento zápis: "Krásná naše krajina láká mnoho letních hostí, kteří v našich lesích a zejména v řece Svratce nacházejí osvěžení. O jejich pohodlí se stará Okrašlovací spolek. Postavil 2 koupelny s kabinami, zajišťuje cesty přes pozemky, staví lavičky na náměstí a v lesích. Rozumní občané se snaží letním hostům vyhovět, neboť chápou, jakým zdrojem příjmů jsou pro Doubravník."

V roce 2021 jsem od pana Jana Vlčka z Tvarožné dostal Vzpomínky na prázdniny v Doubravníku, které sepsala jeho sestřenice Ing. Arch. Věra Kubečková, a tak si můžeme přečíst, jak takové prázdniny u nás v té době probíhaly (nadpisy kapitol doplnila redakce, text byl redakčně zkrácen).

Lubomír Čech

Motto: Celá Váchova rodina je střelená Doubravníkem (Bohumil Samek).

Do Bácek na houby

Dědeček a babička Váchovi - JUDr. Jindřich Vácha a Vítězslava (Viktorie) Váchová, roz. Juránková, jezdili každoročně na celé prázdniny do městyse Doubravníka na Českomoravské vysočině za Tišnovem.

Pohled na Doubravník od Pláňavy roku 1937

Bydleli v soukromí, stejné jako jiné brněnské rodiny například Mrkosovi, Rosenbergerovi a jiné. Jezdili tam se čtyřmi dcerami ještě dokud byly svobodné a později tam mívali i vnoučata. Denní program byl vždycky stejný: Po snídani šla vnoučata s dědečkem do lesa na houby, někdy s námi šla některá teta, výjimečné i babička. Dědeček nosil zelené listrové sako a ze stejné látky i kalhoty po kolena, podkolenky, sandály a režnou čepici se kšiltem. Skoro pokaždé se šlo do lesa zvaného Bácky. Nejprve jsme šli po prašné silnici směrem k obci Černvír, před ní jsme zabočili podél potoka mezi poli a loukami k lesu. Les byl smrkový, na okraji byla sem tam nějaká paseka s lesními jahodami nebo malinovými keři, plnými malin. To bylo něco pro nás!

V lese jsme hledali hřiby, málokdy jsme našli praváky. Zato tam bylo plno všelijakých jiných hub. Sbírali jsme kozáky, klouzky, kuřátka a některé holubinky. Méně známé houby si dědeček bral domů a určoval je podle "Houbaře". Když jsme se vrátili z lesa byl už vždycky navařený oběd - vařila babička s některou tetou, nebo pomocnicí. Bývalo nás u stolu 7 až 10.

Splav na koupání, rybolov i relaxaci

Po obědě se šlo "ke splavu" na koupání. Pěkně po silnici ke mlýnu, tam se zabočilo na mlýnský náhon a dále mezi loukami a poli k velké louce s dřevěnými kabinami. V nich měla každá rodina věci na koupání, plavky, koupací pláště, nafukovací kola, ručníky. babička také dlouhou vlněnou šatovou sukni a houpací síť. Převlékli jsme se a hurá do vody!

Za šatnami bylo travnaté hřiště na volejbal, nad ním zvýšená betonová plošina nad splavem, kde krásně šuměla padající voda. Na plošině sedával inženýr Rosenberg a chytal na udici ryby, občas ulovil pěkného jelce. Někdy s ním sedával i Jurka s udičkou, podařilo se mu chytit vždy jen malou rybičku, kterou pustil zpět do vody. Dědeček si chodíval pod splav sednout a nechával se masírovat padající vodou.

Starý splav v Doubravníku roku 1935, tehdy oblíbené místo ke koupání

Níže pod splavem byl shluk velkých balvanů, obklopených tichou vodou, ve které se daly krásné pozorovat malé rybičky vranky, jak hlídají svůj potěr. Dále se řeka rozšířila do téměř kruhové zátočiny s hlubší vodou, kde se dalo dobře plavat a strýc Kolja Giacintov, manžel tety Jitky, nás to všechny děti naučil. Níže se řeka opět zúžila a tvořila každý rok jiné malé ostrůvky, asi po jarním tání každoročně změnila koryto. S bratránkem Petrem Giacintovem, stejné starým jako já, jsme je s velkou chutí zkoumali. Byly štěrkovité asi tak 5×2 m velké a už částečně zarostlé vrbičkami z vrbových proutků, kvetoucími nějakým žlutým kvítím a travinami. Voda, tekoucí mezi nimi, nám sahala asi tak do poloviny lýtek, výjimečně ke kolenům. Bylo nám 7 až 9 let. Dnes jsou podél řeky oplocené soukromé pozemky s chatami.

Postůj, poutníku, vstupuješ do Doubravníku!

Kolem čtvrté odpoledne se na cestě vedoucí "ke splavu" objevila babička v dlouhých bílých "rusínských" šatech s perličkovým vyšíváním na rukávech, s bílým vyšívaným slunečníkem a košem, zavěšeným na lokti. Ty "rusínské" šaty byla dlouhá bílá lněná košile, kterou dědeček přivezl ze svého pobytu na vojně za l. světové války na Podkarpatské Rusi. Přišla, usadila se u stolu a volala nás děti, každý dostal chléb s máslem a v nabídce bylo i nějaké ovoce, většinou rybíz.

Pak se babička převlékla do plavek, které si sama ušila. Byla dost silná a plavky byly vlastně rovné tmavomodré šaty do poloviny stehen, bez rukávů, jen se širokými ramínky. Zaplavala si, pak se šla převléci do teplé dlouhé sukně. Mezitím jí přítomní muži mezi stromy upevnili houpací síť, lehla si do ní, hlavu přistínila slunečníkem a sladce usnula. Po odpočinku se přidala k dámám u stolu s nějakou ruční prací, probíraly se módy, děti, vnuci a také filmové hvězdy a jejich šaty od "Podolské" (vyhlášený módní salon v Praze) a podobně.

Večer jsme šli domů na večeři. Nám dětem se nechtělo jít po silnici, i když tam nic nejezdilo. Hledali jsme si nějakou jinou trasu po kozích cestičkách kolem mlýnského náhonu a Mašovského potoka, občas bylo nutné se přebrodit po kamenech, to pro babičku nebylo. Nad skalnatým svahem proti mlýnu si nějaký romantik postavil maketu dřevěného hradu a za silnicí bránu s klepadlem ke svému domku, napodobujícímu starou tvrz. Pod skálou byla dřevěná tabule s nápisem "Postůj, poutníku, vstupuješ do starobylého městyse Doubravníku" a dále asi něco z historie, ale to jsme nikdy nedočetli, asi nám to ještě dělalo potíže. Dědečka jsem se vyptávala, co je to městys.

Pseudogotická dřevěná věž pohádkového hrádku Dr. Karla Zítka

Výlety do okolí

Tento každodenní program byl pravidelně doplněn několika výlety. Změna byla i o víkendech, kdy z Brna přijeli strýcové Kolja Giacintov a Karel Vlček. Někdy přijeli na pár dnů i Zlatníkovi nebo moji rodiče. Jednou za léto nás dědeček zavedl na hrad Pernštejn. Šlo se do Bácek a dál lesem až ke starému tisu a na hrad. Byla prohlídka - dlouhé chodby, různé místnosti a nakonec venkovní terasa se 4 věžičkami, každá měla jinou barvu skleněných oken, říkalo se jaro, léto, podzim, zima. Dědeček nás také jednou za léto zavedl na exkurzi do papírny za sousední osadou Běleč, před tunelem pro železniční trať: Prošli jsem výrobou papíru, kde nám ukazovali, jak se papír vyrábí z dřevěných smrkových polen a starého papíru. Ve starém papíru jsme si nabrali použité železniční jízdenky, se kterými jsme si pak nekonečně hráli na jízdu vlakem a "šalinou". Před papírnou byla veliká louka s mohutným soliterním smrkem uprostřed, obtočeným pohodlnou dřevěnou lavičkou.

Každé léto se konala na nějaký mariánský svátek pouť na Bozinku - zčásti zalesněný kopec nad městysem s kapličkou a velkou loukou kolem ní. Ve sváteční neděli šel nahoru dopolední průvod s křížkem v čele, následoval p. farář a školačky nesoucí nosítka se soškou Panny Marie s dlouhými vlasy a šaty. Dále šli věřící a zpívali pobožné písně. U kapličky bylo kázání s bohoslužbou, pak volná zábava kolem stánků se svatými obrázky a suvenýry. Koupili mi tam sponečku do vlasů s růžovým motýlkem.

Jednou za čas nás večer nabalili do tepláků a svetrů a šlo se od splavu podél řeky do sousedního Černvíru přes krytý dřevěný most do hospody na zabíjačku. Bylo mi divné, proč most má střechu a dědeček mi tvrdil, že proto, aby na lidi za deště nepršelo. Moc jsem mu nevěřila. Do hospody vedlo několik schůdků, ležel na nich vždycky obrovský bernardýn, ze kterého šel strach, ale nechal se vždy bez odporu odehnat. V hospodě byl dlouhý stůl s rohovou lavicí. Dědeček se usadil v čele a začali nosit zabíjačkové pochoutky. Dospělí jedli polévku, dědeček pak ovárek a nějaké maso, my děti jsme dostaly kousek jitrnice a jelita. Moc mi to nechutnalo, nebyla jsem na něco takového z domova zvyklá.

Zpět se šlo skoro potmě zase kolem řeky, louky už dýchaly nočním chladem. Teta Dáša vyprávěla jakousi strašidelnou historii o mrtvém ševci, který sedal v noci na zídce kolem černvírského hřbitova u starobylého kostela, kolem kterého jsme šli.

Ubytování blízko kostela a hospody

Bydlívalo se na různých místech v soukromí - například bydlení u Vojtů se nacházelo na severní straně náměstí. Byly tam řadové domy se zvýšeným přízemím. Na jižní straně stály patrové domy s radnicí a hostincem uprostřed. Vojtovi bydleli na okraji severní strany v blízkosti dvora velkostatku. Na této straně náměstí rostly řady lip, obklopující podstavec se sochou sv. Floriána. Uprostřed náměstí stála velká kašna plná vody, tam chodily večer hospodyně pro vodu pro krávy. Na západní straně náměstí se nacházela fara a velký gotický kostel s hrobkou pánů z Pernštejna vedle chrámové lodi. Zavedl mě tam Petr a také jsme vylezli na věž k velkým zvonům. Kolem věže lítali a pískali rorejsi, patřilo to k letním večerům.

Starý dřevěný most přes řeku Svratku v Doubravníku kolem roku 1950

Do hostince vedle radnice chodíval někdy dědeček hrát taroky s panem farářem, s učitelem a s některým pánem z letních hostů. V domě u Vojtů jsme měli okna do náměstí, kuchyň byla ve vnitřní části domu. V sousedství byla hospoda a řeznictví. Pamatuji si, jak se na dvoře sušily nafouknuté měchýře na tlačenky. Pod hospodou byla ve dvoře kuželna, kde jsme za špatného počasí chodili hrát kuželky - ty se musely stavět a koule se vracely po zvýšeném dřevěném korytě. Nikdy nás to dlouho nebavilo, raději jsme šli za kamarádem do sousedního dvora, kde jsme lezli po odstavených dřevěných vozech a dělali jiné neplechy. Chlapec ze dvora s námi někdy chodil s dědečkem do lesa.

Vzpomínky z dětství sepsala Ing. Věra Kubečková, roz. Samohýlová, dcera nejstarší Váchovy dcery Zory ve Zlíně, v prosinci 2012