městys Doubravník

Partyzáni proti Němcům v našem kraji

Druhá světová válka vypukla roku 1939, ale přímo v protektorátu Čechy a Morava (Böhmen und Mähren) se dlouhou dobu přímo nebojovalo. Také lidé v Doubravníku pocítili válku především nepřímo prostřednictvím válečného hospodaření, přídělového lístkového systému, přísného nočního zatemnění a podobných restrikcí. Teprve poslední půlrok války, kdy se blížila od východu Rudá armáda a vypuklo Slovenské národní povstání, začaly poměrně intenzivní boje i v Doubravníku a jeho okolí.

V kraji působila domácí odbojová skupina zvaná Třetí československá úderná rota a dále tři partyzánské brigády - Jermak, Záře (Zarevo) a Jan Kozina. Dvě byly zřejmě sovětské (či mezinárodní), ale poslední z nich byla podle názvu pravděpodobně domácího původu a právě ona měla na svědomí úspěšné akce jako odzbrojení četnické stanice v Nedvědici, vypuštění lihovaru v Bořínově či likvidaci maďarského štábu protileteckého útvaru ve Štěpánově. V samotném Doubravníku měli partyzáni za cíl především zdejší železniční stanici a s ní související okolní tratě, které dodávaly německým okupantům zásoby jídla i materiálu.

Přepadení četnické stanice

První doložená partyzánská akce u Doubravníku se uskutečnila 1. prosince 1944. Hezky ji popisuje Pamětní kniha staničního úřadu Doubravník ČSD. "Byla to první výzva k odboji a postihla právě náš úsek v tunelu v km 85,3 mezi stanicemi Borač výhybna - Doubravník. U nákladního vlaku 5881 vybuchla v 13 hodin 38 min. v tunelu nálož; vlak místo přejel. Těžce zraněn byl topič Josef Švoma ze Žďáru na Mor. Půl metru levé kolejnice ve směru jízdy bylo vyrváno. Výbuchem byla poškozena lokomotiva." Trať byla prý tehdy na celý den vyřazena z provozu, takže si partyzáni ověřili, že to jde a začali takové akce pořádat častěji.

Tunel u Prudké roku 1907

Nejdříve však využili poklesu pozornosti během Vánoc k přepadu četnické stanice v Doubravníku. Tyto stanice představovaly pro partyzány oblíbený cíl, protože se tam daly doplnit zásoby zbraní a střeliva. Na druhý svátek vánoční, tedy 26. prosince 1944, zazvonil někdo po páté hodině večerní na stanici, kde měl zrovna službu vrchní strážmistr Vítek a strážmistr Dvořáček. Oba dva byli Češi, a tak zjevně neměli zájem na nějaké sebevražedné obraně, proto vydali veškeré zbraně (pistole i šavle) 7 ruským parašutistům, kteří po otevření vnikli do stanice. Zároveň partyzáni přerušili telefonické spojení a přikázali strážníkům, aby se minimálně hodinu ze stanice nevzdalovali. Vše tedy proběhlo v klidu a bez jediného výstřelu či škrábnutí, na rozdíl od podobného přepadu v nedalekém Olší, kde zůstali po přestřelce dva četníci mrtví.

Na Nový rok 1945, tedy o necelý týden později, pak znovu došlo k poškození trati v tunelu mezi Doubravníkem a Boračí. Další týdny pak začala čilá partyzánská aktivita v širokém okolí. Ze zápisů četníků v Doubravníku vyplývá, že si partyzáni vynucovali potraviny od obyvatel v Křížovicích či v Jilmovém. Koncem ledna pak proběhl přepad četnické stanice v Rožínce, který se však nepodařil a jednoho z partyzánů Števa Mihailoviče (původem z Jugoslávie) dovezli jeho druzi těžce zraněného do Doubravníka. Sedlák Josef Starý z č. p. 7 zapřáhl své saně a raněného odvezl k doktorovi do Tišnova. Prý měl u toho celou dobu zavázané oči. Števo Mihailovič byl sice ošetřen a nějakou dobu ještě žil, ale 2. dubna 1945 (tedy zhruba po 2 měsících) svým zraněním podlehl.

Jagdkomando Doubrawnik

Na partyzánskou aktivitu zareagovali Němci 10. února vysláním 35 vojáků ze 7./SS-Polizei-regimentu. Doubravník je musel ubytovat v třídách své školní budovy, před níž stála od toho okamžiku ve dne v noci ozbrojená stráž. Příslušníci SS obsadili dokonce i školní kuchyň, takže místní žáci se neměli pořádně kde učit a dostávali úkoly v tělocvičně. Je samozřejmé, že nacisté za ubytování svých vojáků neplatili a ti si brali zdarma nejen potraviny, ale také vzácné dřevo a uhlí na topení.

Nicméně v chytání partyzánů už nově vytvořené Jagdkomando Doubrawnik příliš úspěšné nebylo. Počíhali si na ně 25. března ukrytí s kulomety na skále u černvírského mostu. Jenže partyzáni je včas odhalili, začali se bránit ještě před mostem a stáhli se beze ztrát do lesů směrem ke Křížovicím.

Šlo patrně o reakci na partyzánskou sabotáž, která proběhla den předtím, 24. března 1945, na železniční trati mezi Doubravníkem a Černvírem. Nálož vybuchla v noci ve 23:15 u vlaku 8707, ale škoda byla dle Pamětní knihy ČSD nepatrná. Vlak místo přejel, stroj tedy zůstal služby neschopen, ale už v 5 hodin ráno byla normálně obnovená doprava.

A tak si Jagdkomando Doubrawnik den za dnem zapisovalo do služební knihy, že "Pátrání po banditech zůstalo bez výsledků", až nakonec muselo 6. dubna 1945 odjet na frontu proti přibližující se Rudé armádě.

Dubnové útoky na železnici

Na to zareagovali partyzáni hned následující den 7. dubna, kdy zastavili stejný nákladní vlak 8707, tentokrát v Borači ve výhybně. Už se nespokojili s náloží, ale provedli akci osobně: "Jelikož byla noc, musel výhybkář dáti návěst "Stůj" vlaku červeným světlem pod dozorem partyzána a projíždějící vlak zastaviti. Po zastavení bylo vlakové mužstvo, výpravčí a výhybkář uvězněni ve služební místnosti výhybny Borač a střeženi. Telefon rozbit. Vlak byl pak uveden do pohybu, strojvůdce musel seskočiti a vlak bez doprovodu odjel.

V Tišnově projel v 0:02 a zastavil v km 26.3 mezi Tišnovem a Drásovem bez lidské pomoci /neměl páru/. Z Tišnova vypraven ve 2 hodiny 48 min. výzvědný vlak obsazen četnictvem německým. Při zastavení v Borači výhybně mělo četnictvo strach a nikdo se nechtěl přiblížiti k služební místnosti. Jakmile však uslyšeli uvěznění, že pomoc dojela, rozbili okno a volali o pomoc, že nehrozí četnictvu žádné nebezpečí," zaznamenává Pamětní kniha ČSD ve stanici Doubravník. Další nálož bez větších škod pak vybuchla pod vlakem směrem na Nedvědici 13. dubna 1945.

O čtyři dny později dostala doubravnická škola nové nevyžádané obyvatele. Tentokrát šlo o jezdeckou skupinu Fahr-Schwadron Nr. 42832 sestávající ze 160 mužů a téměř 200 koní! Pikantní je, že podle místní kroniky mluvili muži starající se o koně rusky, takže šlo pravděpodobně o kozáky v německých službách. Ostatně němečtí důstojníci na ně přísně dohlíželi. Partyzáni přesto provedli hned 18. dubna další záškodnickou akci na trati - tentokrát poškodili železný most v Borači a zároveň s ním i vedení vysokého elektrického napětí. Vytrhali koleje, posunuli mostní konstrukci, urazili nýty a přerušili i telefonní vedení. Další železný most, tentokrát směrem na Nedvědici (byl dlouhý 30 m), pak poškodili partyzáni následující den 19. dubna. Nicméně Němcům se podařilo oba mosty poměrně rychle opravit a obnovit provoz ještě téhož dne.

Ilustrační fotografie převrácené lokomotivy zlikvidované partyzánskou diverzní akcí.
Podobný cíl měli i partyzáni u Doubravníku.
Zdroj: Repro Youtube, Po stopách partyzánské skupiny MJH na Vysočině

Do konce války zbývalo jen něco přes 2 týdny, ale hned další den 20. dubna ve 2:53 v noci poškodili partyzáni další most, tentokrát přímo v Doubravníku-Luhačovicích. Po výbuchu nálože utrpěl jeden pilíř, takže most klesl asi o 60 cm. Nicméně poslední vlak tudy projel ve 2:20 (tedy asi půlhodiny před výbuchem) a obyvatelé Luhačovic měli štěstí, že nevybuchla další nálož s asi 20 krabicemi prachu, která byla poměrně blízko jejich domkům. Téhož dne pak přibylo do tělocvičny dalších 30 německých vojáků z 30. hraničního praporu. To už děti místo vyučování zůstaly raději doma.

Bombardování před podepsáním míru

Od poloviny dubna začali prchat lidé (zejména rodiny s dětmi) z Brna na venkov, protože jihomoravská metropole se stala terčem spojeneckých náletů. Když se 25. dubna ocitly pod palbou i Tišnov a Olší, přiblížily se bomby i k Doubravníku. Němečtí vojáci, kteří sem přijeli v noci na 26. dubna vymáhat nocleh u starosty, nechali rozsvícené reflektory aut, což přilákalo noční piloty. Dvě bomby dopadly do potoka Rakovce, jedna nevybuchla (u Hrstkovy zahrady), druhá poškodila kapličku sv. Anny. Třetí bomba vybuchla na Jelínkově louce a čtvrtá udělala kráter u železniční trati. "Všechna okna vytlučena, střecha poškozena, všechny dráty přetrhány a kousky kolejnice nalezeny byly až na přilehlém pohoří. Zraněn nebyl nikdo," zapsal do Pamětní knihy ČSD přednosta stanice. Další noc pak dopadla jedna bomba na místo dnešního fotbalového hřiště a druhá přímo na nádraží, ale přednosta tu noc naštěstí přespával jinde, takže ve finále žádná z bomb nezpůsobila v Doubravníku lidské ztráty. "Stanice byla těžce poškozena; lze ale mluviti o štěstí, že nám poškozena těžce přece jen zůstala zachráněna a provozu schopna."

Nádraží Doubravník v podobě z roku 1927.
Koncem války se pak stalo terčem bombardování spojenců

Pak se naštěstí řadu dní nic nedělo kromě toho, že se krajem Němci stahovali na západ, aby se vydali do amerického zajetí a nemuseli zůstat na pospas Rudé armádě. Až přišel den osvobození 8. května, kdy také do Doubravníku dorazila zpráva o podepsaném míru. Okamžitě na domech zavlály československé prapory a později vedle nich i ruské (sovětské). "Ustupující německá armáda ničila zbraně, střelivo, auta, potraviny a zbavovala se všeho, co jí bránilo v rychlém ústupu." O pořádek se začala starat Národní stráž a také Národní výbor, jehož předsedou se stal řídící učitel Leopold Mazáč.

Jindřich Kačer
s použitím Pamětní knihy staničního úřadu Doubravník ČSD
a knihy Doubravník v dějinách 1208-2008