městys Doubravník

Válečný hrdina z Borače

Přestože se kvůli brzké okupaci vojsky Třetí říše naše země přímo neúčastnila bojů druhé světové války, mnozí jednotlivci nechtěli zůstat stranou a buď emigrovali, aby se mohli přidat k vojenským jednotkám v zahraničí, nebo se účastnili domácího odboje. Dnes vzpomeneme na jednoho z nich, který strávil své mládí v nedaleké Borači a položil svůj život ve službách letectva jednotek RAF v Británii, čímž se stal skutečným válečným hrdinou. V Doubravníku dodnes žije jeho bratr Jaromír Tesař.

Chrabrý letec Josef Tesař

(19. 4. 1919 - 10. 12. 1942)

Narodil se v Horním Štěpánově na Boskovicku jako nejstarší ze sedmi dětí. Když se rodiče odstěhovali na Tišnovsko do Borače-Podolí, kde otec nastoupil práci jako dělník v papírně v nedaleké Prudké, zůstal u dědečka v Horním Štěpánově. Po ukončení štěpánovské obecné školy a měšťanské školy v Brodku u Konice pokračoval ve studiu na Státním reformním reálném gymnáziu v Tišnově, což bylo blízko Borače, kam se přestěhoval za rodiči. Byl jedním z nejnadanějších studentů. Ačkoliv studoval za těžkých podmínek, měl vždy vyznamenáni. Vedle vyučování slabších žáků a pomoci rodičům zvládat výchovu mladších sourozenců docházel pravidelně cvičit do tišnovské sokolské jednoty. V květnu 1938 maturoval a od podzimu započal studia na Fakultě strojního inženýrství Vysoké školy technické dr. Edvarda Beneše v Brně.

Útěk před nacisty

Když němečtí okupanti 17. listopadu 1939 uzavřeli české vysoké školy, byl poslán německým pracovním úřadem jako soustružník do zbrojní výroby. Nechtěl však sloužit okupantům. Rozhodl se odejit za hranice a vstoupit do československé zahraniční armády. Dne 20. ledna 1940 přešel se třemi dalšími muži u Veselí na Moravě hranice se Slovenskem a přes Maďarsko se dostal do Jugoslávie. Do Francie přijel dne 28. března 1940 přes Turecko a Sýrii a po jedné noci strávené v kasárnách cizinecké legie v Marseille do městečka Agde, kde se formovala československá jednotka. Byl přidělen k dělostřelcům. Když Francie kapitulovala, podařilo se mu odplout s dalšími československými vojáky na jedné z evakuačních lodí do Velké Británie.

Zpočátku byl zařazen k dělostřelectvu, avšak touha zapojit co nejdříve do ho přivedla do vojenského výcvikového střediska československých parašutistů ve Skotsku. Po jeho úspěšném absolvováni byl přidělen k 311. československé bombardovací peruti v RAF, odkud byl převelen k 138. peruti zvláštního určení. Posádky této perutě létaly převážně v noci a prováděly zásobování skupin v okupovaných zemích a vysazování paraskupin.

Letec v akci

Josef Tesař se aktivně angažoval také ve studentském hnutí a k prvnímu výročí událostí 17. listopadu vystoupil ve vysílání londýnského rozhlasu pro Československo. Dne 24. října 1942 provedl letoun Halifax W 1002 NF-Y, v jehož posádce byl Josef Tesař jako palubní střelec, vysazení paraskupiny Antimony u Rozdalovic. Při zpátečním letu pak prováděl bombardování pardubického letiště. Při akci byl letoun zasažen protivzdušnou ochranou letiště, avšak podařilo se mu vrátit se na domovské letiště ve Velké Británii. Za svou bojovou činnost byl Josef Tesař dne 28. října 1942 povýšen na podporučíka letectva a u příležitosti výročí události 17. listopadu se v Londýně zúčastnil ustavující konference Mezinárodního svazu studentstva.

Dne 10. prosince 1942 odstartoval čtyřmotorový letoun Halifax MK 11 pilotovaný poručíkem Leem Anderlem, v jehož posádce byl i podporučík Josef Tesař k letu do Káhiry s úkolem dopravit do Británie skupinu osmi britských pilotů. Na zpáteční cestě měl letoun mezipřistání na ostrově Malta. Z neznámých příčin zmizel letoun s celou posádkou ve vlnách Středozemního moře. Byl pravděpodobně sestřelen poblíž Beghází na cestě z Káhiry na Maltu. Josef Tesař je uveden v seznamu padlých a nezvěstných na Památníku v El-Alameinu v Egyptě (panel č. 249). Jméno Josef Tesař je vytesáno ve vstupní hale.

Vyznamenání za života i po smrti

Rozkazem Ministerstva národní obrany ČSR byl Josefu Tesařovi udělen v roce 1939 Čsl. válečný kříž, poté ho generál de Gaull odměnil francouzským válečným křížem s palmou. Dále mu byla udělena medaile "Za chrabrost před nepřítelem".

Rektorát VUT udělil dne 17. listopadu 1947 svému studentovi Josefu Tesařovi čestný titul inženýra in memoriam. Dále byl Josef Tesař dne 29. května 1991 do hodnosti plukovníka ve výslužbě in memoriam. Z textu uveřejněného při příležitosti 100. výročí narození Josefa Tesaře v Borači roku 2019

Vyznamenání Josefa Tesaře:

Jak to bylo s letci 138. perutě?

Podporučík Josef Tesař byl na seznamu ztrát jako jeden ze sedmi českých letců, kteří 10. prosince 1942 odstartovali, aby na Maltu dopravili osm anglických letců. Tuto noc ztratila 138. peruť tři letouny.

Jeden válečný příběh jako by zde končil, přitom je vlastně bez konce. To však už patří k paradoxům osádek, které mají místo hrobu jen záznam "MISSING". Nikdy se nezjistilo, jak a kde zmizela osádka Lea Anderleho. Někdy se uvádí, že jím pilotovaný letoun byl sestřelen německým stíhačem nedaleko Bengází. Jinde se píše, že Halifax W 1002 NF-Y sestřelili němečtí noční stíhači z Kréty nad Středozemním mořem Malty. Noční stíhači z Kréty (Němci a Italové) však oné noci žádné vzdušné vítězství nehlásili, jak vyplývá z poválečné německé historické literatury!

A tak nemá smrt sedmi českých letců a jejich osmi anglických pasažérů svůj jasný obraz. Místo něj můžeme nabídnout jen dohady. Skončil jejich Halifax kdesi nekonečnými vlnami pouštního písku či leží na dně Středozemního moře? Havaroval? Byl nečekaně sestřelen nebo Josef Tesař spolu se svým kolegou M. Rozprýmem svedli za svými palubními kulomety poslední boj s přesilou? Přistál jejich Halifax na moři a oni v gumovém člunu prožívali nekonečné hodiny umírání s pohasínajícími jiskřičkami naděje, že přece jen přijde pomoc? Na tyto otázky již těžko někdo odpoví …

Místo toho sedm padlých letců připomíná již jen pár posledních žijících pamětníků, zažloutlé dokumenty v archivech, hrst dobových amatérských fotografií s tvářemi mladých mužů, kterým osud nedovolil zestárnout. V dalekém africkém El-Alameinu potom hrob nahrazuje sedm jmen vytesaných v záplavě stovek a tisíců jiných jmen na jednom obrovském památníku. Jaké měli sny, přání, představy a plány? Co všechno chtěli v životě dokázat a co jim vlastně život vůbec dovolil dokázat? Otázky, na které není odpověď.

Zbývá jen uctít jejich památku!

Z textu uveřejněného při příležitosti 100. výročí narození Josefa Tesaře v Borači roku 2019

Josef Tesař na portrétní fotografii s lístečkem z Podolí z roku 1940

Letoun Halifax, na kterém Josef Tesař létal

Leo Anderle a posádka 138. perutě (Josef Tesař je třetí zleva)

Osobní vzpomínky letcova bratra Jaromíra Tesaře z Doubravníku

Pro občany Doubravníka je jistě zajímavé, že v naší obci dodnes žije bratr válečného hrdiny Josefa Tesaře. Jak je uvedeno výše, pocházeli ze sedmi dětí, z nichž byl Josef nejstarší a dodnes žijící Jaromír Tesař byl druhý nejmladší. Narodil se až 11 let po Josefovi, tedy roku 1930. Z toho vyplývá, že prožil válku ve velmi raném věku a vzpomíná, že velkou část této doby, přesněji od svých 10 do 14 let (tedy asi 1940-1944) strávil u strýce v Horním Štěpánově na Boskovicku, kde se kdysi Josef narodil. Chodil tam na měšťanskou školu.

Na tu dobu skutečně nevzpomíná rád, protože tam na vlastní kůži poznal velmi bídné a chudé podmínky, prý ještě mnohem horší, než byly u rodičů v Borači. Proto odtud nakonec utekl zpět do našeho kraje. Jeho bratr Josef už byl tehdy po smrti, Jaromír ho poznal jen jako malý chlapec, ale vzpomíná, že byl mimořádně chytrý a nadaný na matematiku a fyziku, angažoval se ve studentském hnutí nejen československém, ale i mezinárodním. Zároveň byl nadšeným Sokolem. Po zavření vysokých škol v protektorátu se zúčastnil manifestace proti této nespravedlnosti. Vyzdvihuje jeho vlastenectví, které prý bylo jedním z hlavních motivů, proč po vypuknutí války utekl na západ do Francie a později do Británie.

Touha dostat se z bídy

Kromě vlasteneckých pohnutek pro něj byla důležitá i intenzivní aktivní snaha o změnu sociálních poměrů, v nichž vyrůstali. Vzpomíná na to, v jaké bídě museli žít tehdejší chudí obyvatelé malých vesnic v našem kraji. Ne že by děti vyloženě umíraly hladem, přesto neměly možnost si ani koupit rohlík či hračku, po které toužily. Ze strany bohatých sedláků či podnikatelů zakoušeli různé ústrky a přehlížení. Někdy jim prý velkopansky dovolili vybrat si boty z hromady starých škrpálů a měli pocit, že tím dělají charitu. Jejich otec prý místo oběda musel občas zajít natrhat třešně z obecních stromů, jinak by se nenajedl. Tenhle pocit ponížení vedl prý Josefa i Jaromíra ke snaze s tím něco udělat a z té ponižující bídy se dostat. Chtěli žít důstojný život. Jaromír vzpomíná na to, že jim Josef jako dětem vždycky něco dovezl, když přijel domů, což ostatní nedělali a hodně to ukazuje na jeho sociální cítění.

Josef Tesař studoval na tišnovském gymnáziu, přičemž připomeňme, že za první republiky zdaleka nestudovala na středních školách tak velká část populace jako dnes, takže studenti byli svým způsobem elitní. Právě cestou vzdělání chtěl Josef Tesař uniknout z bídného světa svých rodičů a posunout se někam dál. Válka mu tyto plány zhatila, ale zase mu dala příležitost uplatnit se jako letec v RAF, což značí, že musel být mimořádně schopný. Jeho bratr Jaromír dnes vzpomíná na to, že jeho tragického konce je samozřejmě škoda, ale na druhou stranu si uvědomuje, že i kdyby válku ve zdraví přežil, nečekal by ho v poválečném komunistickém Československu moc šťastný osud. Je známo, jak nový režim pohlížel na anglické letce.

Vzpomíná také na to, že po atentátu na Heydricha v roce 1942 byli jejich rodiče i další příbuzní v Protektorátu Čechy a Morava krutě perzekuováni a vězněni (matka ve Svatobořicích a otec na Kounicových kolejích v Brně), protože pokrevní spřízněnost s uprchlým letcem bojujícím na druhé straně konfliktu byla pro mstící se německé okupanty dostatečnou záminkou. Navíc se i další příbuzní účastnili odboje proti nacistům. Další bratr Květoslav se zapojil do partyzánského hnutí, byl za to i v koncentračním táboře, ale pustili ho. Třetí bratr Vladimír byl totálně nasazený, ale ten moc doma nebýval. Otec Alois Tesař byl později ještě jednou zatčen roku 1945 za styk s partyzány a vězněn v Bystřici nad Pernštejnem, poté znovu v Kounicových kolejích.

Odborník na raketové techniky

Sám Jaromír tedy pochopitelně musel získávat své vzdělání až po změně režimu v roce 1948. I jeho hnala touha po změně sociálního statusu i po potlačení všeobecné bídy obyčejných lidí, takže je logické, že svým způsobem důvěřoval na počátku i komunistickým idejím, byť si dnes uvědomuje, že KSČ právě sociální bídy běžných obyvatel spíše zneužila ke svým vlastním cílům. Jaromíru Tesařovi nikdy nešlo o to, aby nějak závratně zbohatl a vlastnil rozsáhlý majetek, jen už nechtěl zažívat tu bídu, co poznal jako malý chlapec. Chtěl žít důstojně, moci si koupit nejen jídlo, Byl ve svazu mládeže a hodně sportoval, ale jako komunista se nikdy neangažoval.

Dotáhl to až na Vysoké učení technické v Brně, kde studoval několik semestrů řídící systémy. Teprve poté nastoupil na vojnu, vybrali ho do speciální měřičsko-dělostřelecké jednotky (na základě zachycování ran nepřítele měla výpočtem zjistit, jak je protivník daleko) a zřejmě i díky svému vzdělání velmi rychle získal důstojnickou hodnost a stal se technikem. Pracoval v Olomouci, v Hranicích, ve Vyškově, v Praze. Vzpomíná také na to, že musel obecně hodně cestovat, čímž výrazně trpěl i jeho rodinný život, protože doma příliš nepobyl. Celých 13 let za svou rodinou jen dojížděl. Dostal se i na generální štáb do výzkumného ústavu a posunul se na vojenskou akademii. Přestože rozhodně netoužil vstoupit do armády, nakonec ho přemluvili, aby vystudoval, což se mu podařilo s vyznamenáním. Posléze i vyučoval raketové techniky na brněnské vojenské univerzitě. Stal se šéfem katedry, jedním z mála odborníků na gyroskopické plošiny nejen v Československu, ale i po Evropě. Získal tam řadu titulů, vypracoval se až k docentuře, psal skripta a byl uznávanou autoritou ve svém odvětví.

Zasloužený odpočinek

Někteří mu dnes vyčítají, že tím vlastně sloužil komunistickému režimu, ale on sám to tak nikdy nevnímal. Snažil se brát do svých studijních kruhů i nestraníky, bránil kolegy i studenty, kteří byli nařčeni z politických důvodů a obecně nikdy netoužil po vypuknutí nějakých třídních konfliktů. Bohužel se pak po roce sametové revoluci v roce 1989 dozvěděl ze spisů tajné policie, kdo všechno na něj donášel a zklamalo ho, že se často jednalo o lidi, kterým důvěřoval. V té době už mu bylo 60 let a vojenskou akademii pochopitelně čekala velká reforma, celý školní systém se tam budoval v podstatě úplně od začátku, takže Jaromír Tesař raději odešel do důchodu a uchýlil se Doubravníku, přestože ho ještě v devadesátých letech mnozí přemlouvali, aby se vzhledem ke svým zkušenostem ještě na univerzitu na nějaký čas vrátil. To však s díky odmítl a dodnes žije v Doubravníku, kde letos dosáhl požehnaného věku 94 let.

Podle vyprávění Jaromíra Tesaře zaznamenal Jindřich Kačer