městys Doubravník

Příběhy domů na náměstí, 1. díl - východní strana

V roce 1995 bylo doubravnické náměstí a jeho okolí vyhlášeno památkovou zónou. Pojďme si toto náměstí obejít a řekneme si něco o domech zde postavených. Když se postaví dům, začíná jeho příběh, do kterého se otiskují osudy lidí v něm žijících, úpravy a přestavby v duchu módy dané doby a také vznikají a zanikají obchůdky či veřejné instituce. Domy na našem náměstí jsou skutečně starobylé (tedy kromě školy a obchodního domu) a my z jejich příběhů známe jen střípky, většinou až od přelomu 19. století. V 1. díle si přiblížíme domy na východní straně náměstí.

Pozůstatek kláštera a obchod

Začneme v severovýchodním rohu náměstí, kde se naproti Úřadu městyse nachází dům č. p. 24. Na první pohled na nás dýchne svou starobylostí, říká se o něm, že patřil k doubravnickému klášteru (více o něm v minulém zpravodaji 3/2023, str. 30).

U dalšího domu č. p. 23 je dodnes patrné, že tu býval obchod. Tento obchod s domácími potřebami zde zřídil majitel domu pan František Bílý. Nevím přesně, kdy se tak stalo, ale fotograficky máme tento obchod zdokumentovaný již v roce 1925. Po roce 1948 obchod připadl Spotřebnímu družstvu Jednota a dne 30. 9. 1983 zanikl, protože se přestěhoval do nového obchodního domu. Prvního zapsaného majitele domu máme v roce 1656, tak jako prakticky u všech domů na náměstí, ale to spíš z toho důvodu, že číslování domů bylo uzákoněno až v době vlády Marie Terezie (1740-1780) a ve většině obcí proběhlo od podzimu roku 1770 do roku 1771. Před tím je většinou těžké ztotožnit určitou osobu s domem.

Obchod v domě č. p. 23 roku 1925

Obchod v domě č. p. 23 roku 1950 a před ním stojící pan František Bílý

Obuvník, pošta a telefonní hovorny

Dům č. p. 22 byl do dnešní podoby přestavěn v roce 1935 za majitelů Josefa a Aloisie Stejskalových. Vlevo od vrat měl obchod s obuví Baťa pan Josef Přibyl a ve dvoře měl i malou dílnu, kde boty spravoval. V zimě prý pro děti stříkal led na náměstí. Napravo od vrat se nacházela pošta, která tu sídlila od 1. 10. 1941 do 5. 8. 1994. Byly tady i dvě telefonní hovorny a myslím, že by se mládež divila, jak se tenkrát telefonovalo.

Dům č. p. 22 a listonoš F. Nepejchal v roce 1932

Pan Josef Přibyl před domem č. p. 22 roku 1954

Dům pana řídícího

Vedlejší dům č. p. 21 je pro nás význačný hlavně tím, že se tu narodil a většinu života prožil doubravnický patriot Leopold Mazáč. Byl doubravnickým kronikářem, sepsal několik spisků o historii Doubravníka, které vydal MNV Doubravník. Dlouhá léta spolupracoval s brněnskou Muzejní a vlastivědnou společností, s Moravským zemským archivem v Brně a předními moravskými historiky. Zasadil se o odborné zpracování fondu doubravnického archivu, který je nyní uložen v budově Úřadu městyse Doubravník a spadá pod Okresní státní archiv Žďár nad Sázavou.

Profesí byl učitel a od roku 1944 do roku 1960 vykonával funkci ředitele doubravnické školy, ale také byl činný v místní správě (předseda MNV 1945-49), v Sokolu Doubravník a byl dlouholetým předsedou místní organizace Českého zahrádkářského svazu. Zemřel v roce 1997 na hradě Pernštejně a na místě jeho skonu je malý pomníček.

Na domě je bronzová busta dcery pana řídícího Mazáče Lidušky, která byla také učitelkou a zemřela ve věku 27 let na alergickou reakci po bodnutí včely. V tomto domě také bydlel pan Emil Šikula, předseda MNV v letech 1950-1960. Na fotografii z roku 1947 je vidět, že v domě bylo holičství a kadeřnictví pana Karla Štěpánka.

Dům č. p. 21 s holičstvím K. Štěpánka roku 1947

Hostinec zřízený přes nesouhlas rady

K dalším domům č. p. 20 a 19 lze napsat snad jen to, že v pernštejnských urbářích jsou vedeny jako pololánové grunty, což označovalo rozsah obdělávané půdy a samozřejmě výši plateb vrchnosti. V Doubravníku v té době bylo 8 celolánových a 10 pololánových gruntů.

Dům č. p. 18 už má zajímavější historii. V roce 1889 jej koupili Karel a Josefa Sedlákovi. V témže roce požádal Karel Sedlák Obecní radu o povolení stavby kovárny a ta neměla námitek, pokud stavbu povolí c. k. politický úřad. V dubnu roku 1892 Karel Sedlák žádal Obecní radu o směnu či odkup pozemku, který po zboření domu č. 18 zůstal nezastavěný. To tedy znamená, že postavil dům nový. Obecní rada pozemek odkoupila, protože bylo nutné rozšířit cestu ke hřbitovu.

V roce 1910 dům koupili Josef a Marie Jelínkovi. Dne 2. září 1913 projednávala Obecní rada dotaz c. k. okr. hejtmanství v Tišnově stran žádosti Josefa Jelínka o zřízení hostince na čísle 18 a vyjádřila se nesouhlasně s tím, že v Doubravníku jsou již dva hostince, dvě veřejné nálevny lihovin, svobodné prodeje piva a lihovin v láhvích a mimoto konzumní spolek, který pro své členy lihové nápoje prodává. Přesto se tady nakonec hostinec otevřel a zůstal v provozu do 31. března 1961, kdy byl zrušen. Poslední hostinskou byla paní Eliška Stehnová, která prý výborně vařila, a tak byl hostinec oblíbený u letních hostí.

Hostinec v domě č. p. 18 roku 1952

Lubomír Čech