městys Doubravník

Mladý umělec inspirovaný (nejen) přírodou

Výtvarník Pavel Kytner letos úspěšně zakončil studia na Akademii výtvarných umění v Praze. To také napovídá, proč ho možná mnozí doubravničtí občané tolik neznají, přestože tu teoreticky už 11 let bydlí a má tu i svůj ateliér. Kvůli studijním povinnostem tráví v Doubravníku dohromady zhruba jeden měsíc v roce, přesto je z jeho obrazů zřejmé, že ho zdejší prostředí, zejména příroda, velmi inspiruje a rád tu tráví čas.

Z hornického města do přírody na Vysočině

Jaký je váš vztah k Doubravníku?

Narodil jsem se v Havířově ve Slezsku, ale můj táta pochází odtud. Proto se rodina rozhodla zhruba v mých 15 letech přesunout sem do Doubravníku. Nicméně kořeny z dětství mám v Havířově a vychodil jsem tam celou základní školu.

Tak to je dost velká změna oproti známému průmyslovému městu.

Já jsem bral Havířov jako standard. Říká se, že když se narodí kuře husám, tak si myslí, že je husa. Havířov není malé město, ale ani moc velké. Měli jsme tam taky dost přírody, byť výrazně odlišné od Vysočiny, ale k tomu byl kousek do centra. Nicméně změna to určitě je a kvůli relativně pozdnímu přistěhování tady vlastně nemám zase tak silné vazby. Navíc jsem chodil na střední školu do Jihlavy, což je dost daleko, takže jsem tady trávil jen víkendy. A teď trávím většinu času na akademii v Praze.

Jak se vám zdejší prostředí líbí?

Příroda je tady samozřejmě nádherná a pro mou tvorbu klíčová. Něco takového není ani ve Francii ani v Itálii a určitě ne v Praze. Je zkrátka speciální a jedinečná.

První dětské obrázky

Jak jste se dostal k malování a celkově k výtvarnému umění?

Jako dítě jsem vychytal dobu před rozmachem počítačů. Ještě to byly "stolní bedny" spíš na práci a se staršími hrami. Dnes je to mainstream, kterému se nedá vyhnout. A tak, když jsem se ve věku 5 až 7 let nudil, tak jsem nesedal k počítači, ale kreslil jsem si. Tehdy šlo o nějaké fantastické dětské věci typu rytířů, mečů a podobně. Možná mě ovlivnily i nějaké ty starší počítačové hry. Rozpoznal už tehdy někdo váš talent?

V tom věku už se to určitě dá poznat, ale mě to tehdy nikdo neříkal. Na základní uměleckou školu jsem začal chodit až ve 12 letech, což je dost pozdě. Normálně se právě začíná kolem 6 či 7 let věku. Ale je to různé, třeba renesanční malíř Pieter Brueghel začínal až ve 28 letech.

Máte umělecké zázemí v rodině?

Ne příliš. Respektive maminka učí hru na flétnu, takže já jsem byl nucen hrát na klavír, ale dnes už to beru jako výhodu. Chvíli jsem chodil i do sboru, dnes hraji na basu a na bicí, ale to je jen koníček - volnočasová aktivita.

Hrál jsem třeba i florbal, ale časem jsem zjistil, že je potřeba se nějak vyprofilovat a zaměřit se na jednu činnost. Takže od střední školy jsem šel čistě cestou výtvarné tvorby, vše ostatní jsem odsunul na druhou kolej. To jsem si uvědomil podle toho, že ke kreslení mě nemusel nikdo nutit a dělal jsem to dobrovolně a rád. Do ZUŠ mě přijali a pan učitel řekl, že mám talent. Zhruba po půl roce jsem se tedy rozhodl jít i na střední uměleckou školu do Jihlavy.

Z Jihlavy na pražskou akademii

Tím se dostáváme k vašim studiím. Škola v Jihlavě byla už zaměřená na malování?

To byla umělecká škola grafická, učil jsem se trochu od všeho. Zkusil jsem kresbu, malbu, grafický design, sochařství, fotografie, atd. Dnes na akademii se studenti dělí podle toho, jestli tam jdou z gymnázia nebo z umělecké školy. Obojí má výhody i nevýhody. Na gymnáziu je větší záběr, zatímco já jsem měl za sebou takové "jednohubky" (fotka, socha, betlém, řezbářství, obraz, …) , podle nichž jsem poznal, kterým směrem se mám dát. Navíc umím třeba i počítačovou grafiku, která se dodnes hodí.

Vždycky jde o nějaký mix talentu a píle při učení, ne?

Mně na škole jeden učitel říkal: "Talent buď máš, nebo nemáš. Tak se projev, kde ti to jde." Jak probíhal výběr studia na pražské Akademii výtvarných umění (AVU)? Na co se tam zaměřujete? Už na ZUŠ mě vedl malíř pan Martin Pavera, takže jsem mu chtěl udělat radost, když se dostanu na AVU. Na střední škole se pak ukázalo, že mám spíš grafický talent, což je trochu odlišné od malíře. Talentů je mnoho různých druhů. Sochař cítí objemy v prostoru. Výtvarníci to pak vnímají jako soustavu linií, případně ploch. Já vidím v prostoru právě ty plochy. Grafika je směs kresby a malby. A vy už studium končíte, takže vám chybí státní zkouška?

Tu jsem dělal minulý rok, zbývá mi obhájit diplomovou práci a pak budu magistrem (pozn. red.: rozhovor jsme dělali těsně před obhajobou, nyní už má Pavel Kytner úspěšně dostudováno). Téma diplomové práce je "Stromů v okolí domů moc není". To se netýká Doubravníka, ale spíše Prahy. Když tam přijedu, mám pocit takové tísně, jak se tam zachází s přírodou a s vegetací. Jsou tam například supermoderní budovy a vedle nich stojí strom. Zamyslel jsem se nad tím, proč tam vůbec je a proč jich tam není víc? Z toho pak vzniklo celé téma a výtvarný cyklus.

I v oficiálních materiálech pro rozvoj Prahy je psáno, že stromy (a vegetace obecně) pomáhají k dobrému pocitu v prostoru. Proč jich tam tedy není víc, když víme, že to pomáhá? Chápu, že parkoviště jsou potřeba, ale role umělce je, aby taková témata zvýrazňoval a nasvítil.

Svoboda umělce

Z vašich stránek na Facebooku a Instagramu jsem získal dojem, že malujete především přírodu, občas nějaké abstraktní obrazce.

Možná to tak na první pohled vypadá, ale přírodu a krajina zabírá jen zhruba polovinu tvorbu. Zaměřuji se i na objekty z každodenního života, zátiší a interiéry. Počítám s tím, že časem to získá nějakou soudržnost.

V době fotografií už asi nemá smysl zkoušet vytvářet čistě realistickou malbu či kresbu. Takže si ke krajinám či prostorům přidáváte invenci z vlastní fantazie?

Tak nějak to funguje, ale u každého díla je to trochu jiné. Kdybychom to zobecnili, tak redukuji nepodstatné a zvýrazňuji podstatné prvky podle svého vnímání. I dnes jsou umělci, kteří malují i realistickou přírodu, když v ní najdou zajímavá místa, například slavný malíř Adam Kašpar. Pro mě je ale zajímavější jiná cesta. Přesto se dá říct, že dobrý realistický obraz umí oslovit i jinak než fotografie.

Malujete či kreslíte i nějaké portréty?

Portréty jsme na akademii kreslili rok téměř denně (až 7 hodin!). Po pravdě už mě to přestalo bavit, tak možná ta tendence k přírodě vznikla u mě jako jakýsi protiklad. Figura je úžasná věc a možná se tomu budu více věnovat, ale portréty na zakázku nedělám. Podle fotky to podle mě nemá dnes smysl, na to je lepší použít AI, takže bych to udělal jen tehdy, když někdo má čas a chuť sedět modelem. Dle mého názoru vzniká nejlepší tvorba tehdy, když má umělec svobodu a není svázán zadáním zakázky.

Je lepší být známý, nebo dobrý?

Jak vypadá váš profesní život? Zaměřujete se spíš na výstavy nebo malujete obrazy na prodej?

Někdy se zamýšlím nad otázkou, jestli by člověk tvořil, kdyby nepotřeboval prodávat? Možná by ani netvořil, možná by tvořil, ale nevystavoval, … Spousta umělců vystavuje proto, aby se jejich díla dostala do povědomí a aby oni sami byli vidět. Pro mě je důležité tvoření, ale zároveň k tomu patří i to vystavování, které člověk musí dělat, pokud se chce posunout…

Umělec si přece potřebuje vytvořit jméno, aby vešel ve známost, ne?

Máte pravdu, ale to mi není úplně sympatické. Být známý a být dobrý spolu úplně nesouvisí. Můžete být dobrý a uznaný, ale nemusíte být dobrý, abyste byl uznaný. Hledám si svou vlastní cestu, nepotřebuji nutně strategii, jak "prorazit".

Je potřeba si občas přivydělávat reklamou?

Zatím mě nikdo neoslovil a asi bych ani nechtěl. Vytvářel jsem třeba logo pekárny pro kamaráda, což mi udělalo radost, ale to nebyla komerční zakázka. Osobně nemám reklamy rád a nejsem v takové nouzi, abych to musel dělat. Mám raději jiný typ "brigády". Třeba jedu někam na týden učit malování, vedl jsem program pro děti na základní škole na Břeclavsku po zásahu tornádem, aby se s tím dokázaly srovnat, a podobně. Při tom se můžu něco naučit a zároveň přivydělat.

Počítače a budoucnost

Jak kombinujete "živé" malování s počítačovou technikou?

Měl jsem spolužáka v oboru počítačový design. Ten maloval na touchpadu a měl moc pěkné výsledky. Takoví lidé pak dělají třeba designy pro hry, možná někdo dělá i volné umění, ale mě osobně to moc neoslovuje. Počítačová grafika spoustu věcí ulehčuje, například se vždycky dá zmáčknout CTRL+Z a vrátit se o krok zpět. Já mám raději hmotné artefakty. To dodává při malování určitý adrenalin - když tam něco namalujete, už to nejde vrátit a musí se vymyslet, co s tím dál.

Ale pochopitelně počítač používám hrozně moc. Když potřebuji, udělám sazbu brožury, katalogu apod. Ale to je praktický nástroj, ne tvorba. Maximálně si někdy nahodím v grafickém programu kompozici, v níž se dá snadno něco změnit, a podle ní pak kreslím.

Co si myslíte o novém trendu umělé inteligence a jejích obrázcích?

Někde jsem v rozhovoru slyšel hodnocení AI jako "vytváření průměrného obsahu". To mi přijde celkem výstižné. Taky jsem si s těmi programy hrál. Splnily zadání, ale nedokázaly zrealizovat moji představu, udělaly úplně jinou představu. Taky hezkou, ale jinou, než jsem chtěl.

Nicméně nikomu nebráním, pokud se tímto prostředkem chce realizovat. Je to v pořádku, když si uvědomujeme ty možnosti a neopěvujeme to nad míru. Neměli bychom v AI hledat více než v ní je. Protože jinak se podle mě začne ztrácet skutečná hodnota věcí. Pořád si myslím, že skutečný obraz umí ještě něco navíc, protože je fyzický a umí vyjádřit nějaké myšlenky navíc. Dokud se pohybujeme na monitoru, je to jedno, ale ve skutečném světě AI zatím nahradit obrazy nemůže.

Kde se vidíte za 10 let? Kam směřujete a co byste chtěl v budoucnu dělat?

Asi nechci být úplně malířem na volné noze. Spíše budu někde pracovat, třeba dělat grafika, a k tomu si malovat obrazy podle svých představ. To mi přijde svobodnější než se malováním úplně živit a snažit se přizpůsobit potřebám trhu či zákazníků.

Teď pro mě končí jedna životní etapa a začíná nová. Zřejmě se více přesunu z Prahy směrem k Brnu či k Moravě obecně. Tady je více ticha a klidu, což je dobré pro práci. Ale nemám o budoucnosti úplně jasnou představu, protože tímhle způsobem nepřemýšlím. Vidím zhruba 3 měsíce dopředu a dál se uvidí. Je to jako s tvorbou. Možná existuje nějaká představa či předobraz, ale během tvoření se může úplně změnit, a nakonec je výsledek úplně jiný. Někdy to dopadne ještě mnohem lépe.

Připravil: Jindřich Kačer

Mladý doubravnický malíř Pavel Kytner nedávno dokončil studia na pražské výtvarné akademii

Sv. Jiří bojující s drakem, podle Salvatora Rosi,
výřez: Grafika, čárový lept, 2024

Kresebná studie: Kresba uhlem, 2019

U zastávky strom, kresba suchým pastelem na papíru, 2023

Lustr, v kontextu prostoru, 2022

Jak přemýšlí a studují výtvarníci

Nazval byste se spíš malířem nebo výtvarníkem?

Ty rozdíly se těžko popisují. Malíř na rozdíl od kreslíře vidí věci spíše v barvě a používá plochy. Takže když začne tvořit, tak vlastně nanáší plochy (jakoby si něco "šudlí"), které postupně dostávají tvar a vytvoří se z nich nějaké konkrétní objekty - např. oči, předměty apod. Teprve na závěr se obtáhnou některé tvary, aby byly jasnější. Jiný přístup odlišného přemýšlení nad podobnou věcí je, když si umělec pečlivě předkreslí tvary a pak je koloruje.

Ve výtvarném umění existuje mnoho takových typů přemýšlení. Někdo přemýšlí instalačním způsobem například při malování zátiší. Představí si prostor a do něj postupně instaluje předměty, což já třeba vůbec neumím. Já jsem se vyhranil v grafickém přemýšlení, takže jde o uměleckou grafiku. Dostal jsem se do ateliéru Dalibora Smutného na AVU, kde jsem byl doteď.

Takže vás při studiu vede jeden člověk? Liší se to od jiných typů vysokoškolského studia, například společenských věd?

Je to úplně jiné. V dřívějších dobách dostávali studenti zakázky přes svého mistra a pracovali na nich. Někdy se učili tím, že se dívali na to, jak on pracuje a pomáhali mu. Tak vznikaly umělecké dílny vytvářející kolektivní díla. Dnes už to tak nefunguje, nebo jen zcela výjimečně. Já osobně pracuji raději sám.

Donedávna na AVU ještě nefungoval klasický kreditový systém, jako na jiných univerzitách, takže to bylo trochu svobodnější. Vedoucí Dalibor Smutný či jeho asistent určovali, co se bude v ateliéru učit a dít. Samozřejmě tam byly teoretické předměty jako dějiny umění a další, což učili jiní lidé. Dále dělal student nějakou volnou tvorbu podle vlastní vůle a tu pak přinesl třeba jednou za týden či za měsíc do ateliéru, aby se k tomu ostatní vyjádřili. To člověka tlačí něco dělat.