městys Doubravník

Bydlení a práce na nádraží

Rozhovor s manžely Blahovými
Když už si připomínáme výročí 120 let železnice v Doubravníku, rádi bychom vás ve Zpravodaji seznámili i se současností a nedávnou historií zdejší stanice, dříve nádraží. Nejpovolanější osoby, kteří v tamějším domku, připojeném k nádraží, už 45 let bydlí. A to nikoliv náhodou. Oba manželé Blahovi byli po celou dobu svého aktivního pracovního života zaměstnaní u železnice, takže se dá říct, že jejich osud byl protknut mnoha kolejemi, nasvícen reflektory lokomotiv a ozvučen klapáním vlakových kol na pražcích, pískáním píšťalek a skřípěním brzd. Dnes už jsou v důchodu, takže mohou nostalgicky vzpomínat, jak se měnila situace na zdejších tratích i stanicích, nejen v Doubravníku, ale i v Nedvědici, kde také oba dlouho pracovali.

Proto jsme za nimi byli a poprosili je, aby se o část zážitků a příhod ze svého bohatého železničářského života podělili i s vámi, čtenáři Doubravnického zpravodaje.

Život

Jak byste popsali své dětství a mládí, během nichž jste postupně našli cestu až sem do Doubravníku?

Bedřich Blaha (BB): V roce 1975 jsem dokončil Střední průmyslovou školu strojní a železniční v Břeclavi a v říjnu téhož roku jsem šel na 2 roky na základní vojenskou službu. Tam jsem si v Dolnom Kubíně na Oravě našel svoji budoucí manželku Alenku.

Po návratu z vojny jsem na podzim 1977 nastoupil jako výpravčí do železniční stanice Nedvědice. Moje budoucí žena mezitím dokončila SOU obchodní, a tak jsme se v srpnu 1978 vzali, přestože byla mladičká, bylo jí 18 let.

Na zastávce Doubravník pracovala v té době třináctým rokem paní Marie Kvasnicová z Dolního Rakovce, která měla na konci roku odejít do starobního důchodu. Zastávka Doubravník v té době spadala pod správu železniční stanice Nedvědice. Já bydlel se svojí ženou u rodičů v Lískovci u Nedvědice. Náčelník stanice Nedvědice, který hledal náhradu za paní Kvasnicovou, nám nabídl, že by moje žena mohla nastoupit na místo po paní Kvasnicové s tím, že by nám uvolnil služební byt na zastávce, kam bychom se nastěhovali.

S tímto jsme souhlasili a na konci roku 1978 manželka po povinných zkouškách a zácviku začala pracovat jako osobní pokladní na zastávce Doubravník.

Zádrhel ovšem nastal s uvolněním bytu. Z toho důvodu dojížděla manželka do práce na pátou hodinu ranní autobusem z Ujčova po celou dobu do nástupu na mateřskou dovolenou v roce 1979. V červnu 1979 se nám narodil první syn a do Doubravníku jsme se natrvalo nastěhovali až 1. 12. 1979. Jsme tu z našeho života nejdéle, téměř 46 let.

Alena Blahová (AB): Já jsem byla ze šesti dětí nejstarší. Chtěla jsem být módní návrhářkou, ale máma mě nechtěla na střední školu pustit, proto jsem se vyučila prodavačkou potravin pro Stredoslovenský podnik ZDROJ v Liptovském Mikuláši. Doma jsem musela dělat coby nejstarší dcera prakticky všechno. Pomáhala jsem jak s vařením, tak i se šitím, které se stalo mým velkým koníčkem. O tom svědčí to, že na svoji svatbu jsem si ušila svatební šaty pro sebe, další šaty pro matku a dvě mladší sestry.

V Doubravníku jsem se dlouho cítila jako cizinec. Místní patrioti nás nebrali… naplaveniny odkudsi. Byla jsem za zamřížovaným okénkem pokladny bez kontaktů. Změna nastala, až nejstarší kluci začali chodit do školky, kam vodily své děti mé vrstevnice, s kterými jsem se skamarádila a byly moc fajn.

Po těch desetiletích strávených v Doubravníku se situace samozřejmě změnila, kamarádů a kamarádek přibylo. Bylo pro mě potěšením, že jsem mohla zúročit svůj koníček šití a ušít pro krásná doubravnická děvčata a mládence nové krojové košile. Čtrnáct pánských košil a 14 dámských košil. Při krojových vystoupeních jim to moc slušelo.

A proč jste si vybrali zrovna práci u železnice?

BB: Já přemýšlel, co vám řeknu. U nás železničář nikdo nebyl. Otec byl pošťák a maminka byla v domácnosti a potom chodila s poštou. Když jsem byl malý, tak si mě a sestru maminka na chvíli "prohodila" s dětmi své kamarádky. My byli na týden u nich v Kuřimské Nové Vsi a oni pak u nás. Kuřimská Nová Ves je na trati mezi Řikonínem a Vlkovem. Tehdy ještě jezdily páry, jenom páry a to tam funělo a asi to mě tak okouzlilo - ten parní vlak. Já se pro školu rozhodl spontánně, ale o jiné škole jsem vůbec neuvažoval. U železnice jsem dělal celý život a bavilo mě to ohromně.

Práce v Doubravníku a na nádraží

AB: Když jsme tady začínali, museli jsme si napsat kilometrovník, kde jsou zapsané všechny stanice v Československé republice. Museli jsme zaznamenat, kudy se jede, spočítat kilometry a dle toho jsme stanovili cenu. Posílaly se spěšniny, zavazadla, vánoční stromky, ovoce, balíky. Tenkrát to ale šlo rychle, zatímco teď jsou vazby přetrhané a obrovskou negativní roli v tom hraje krajská dopravní politika, která v mnoha případech "vidí" jen po své krajské hranice bez ohledu na vzájemné návaznosti.

Když jsme sem v roce 1978 přišli, tak vzorník jízdenek z roku 1948 platil až na nějaké výjimky. Po pětadvacet let se nic nezměnilo. Všechno fungovalo a pak to nabralo takový fofry. Začaly počítače mobily. Lepenkové jízdenky se u nás prodávaly až do roku 1998, během nějž jsme 27. srpna dostali první počítač, na němž běžel program Avos. Počítače dávali jen na velké stanice a dalo nám spoustu práce a prošení aby tady v Doubravníku prodávání z počítače začalo a tím pádem nebyla pokladna zrušená. Spoustu stanic tehdy zlikvidovali (Hradčany, Dolní Loučky, Níhov, Nové Město na Moravě - zastávka).

Já jsem prodávala a Béďa dělal údržbáře, topiče, kominíka a úklid jsem dělala já. Osobní pokladna fungovala na zastávce až do 10. října 2019. Tehdy byla zrušena a na ruličce tiskárny počítače zbylo 10 neprodaných jízdenek.

A jaký je dnešní stav?

BB: Na dráze se zavedlo takzvané CDP - Centrální dispečerské pracoviště. Z Přerova řídí velkou část Moravy. To je práce, kterou člověk nemůže vykonávat celou profesní dobu, to by nevydržel. Je to hrozná zátěž. Teď se to mění, je snaha obsluhovat menší úseky (zhruba 2 až 4 stanice). To se chystá v Tišnově, odkud by se měl obsluhovat Řikonín a Nedvědice. Nové Město na Moravě by mělo zůstat a mělo by obsluhovat Bystřici nad Pernštejnem a Rožnou. Pokud se něco stane, tak zůstane doprava stát, počítač si neporadí. Když byl na nádraží člověk, tak se vše vyřešilo - když spadl strom, nebo nešla přestavit (přehodit - pozn. red.) výhybka.

A jak na svůj pracovní život na železnici vzpomínáte, když jste teď na odpočinku?

BB: Když se ohlédnu za profesním životem, tak bych na něm nic neměnil. Nikdy jsem se nedral za nějakými posty. Stačilo mi to, co mám. Práce výpravčího mě opravdu bavila. Byl jsem spokojený, byť jsem samozřejmě taky občas nadával, ale většinou až doma, což mi manželka rázně vytýkala.

AB: Ze začátku mě to nebavilo vůbec. Já nejsem úředník. Mě bavily ty lidi, balíčky, zařizování, vše kolem, ale i když se to nezdá, tak toho úředničení bylo dost - každá jízdenka, každý halíř, vše se muselo zapsat.

Připravila Monika Kvasnicová

Doubravnické nádraží při pohledu od náměstí po roce 2005, kdy již byla vyasfaltovaná cesta i parkoviště

Nádraží z období první republiky

Fotka Doubravníku při pohledu z Brda s nádražím z první poloviny 20. století