městys Doubravník

Poslední sezóna Galerie z ruky

Sto let sochaře Zdeňka Macháčka
Letos v srpnu by uznávaný sochař Zdeněk Macháček, spjatý s naší obcí, oslavil sto let. Na svého manžela v rozhovoru zavzpomínala galeristka Stanislava Macháčková. Promluvila o životě svého muže i v kontextu letošního výročí 80 let od konce druhé světové války, o inspiraci krajinou i velkým uměním, o Galerii z ruky. Galerie, která nás vítala a blažila 34 sezón, letos prožívá svou derniéru…

Těžká léta války i socialismu

Na stránkách Paměti národa jsou zaznamenány vzpomínky pana Macháčka na dobu druhé světové války, na dobu po komunistickém převratu v roce 1948 a jak tyto události ovlivnily jeho život - byl prakticky svědkem poprav na Kounicových kolejích v Brně, za studií byl totálně nasazen a zažil bombardování Brna, komunisté rodičům zabavili rodinnou tiskařskou dílnu. Ovlivnily nějak tyto události jeho ranou tvorbu?

Zdeněk byl dost mladý, když jej nasadili. Měl před maturitou na gymnáziu. Byl přidělen k protiletecké ochraně, k Luftschutzu. Tihle mladí kluci měli za úkol po bombardování odklízet sutiny, odváželi zraněné a mnohdy i mrtvá těla. Což byl pro ně, sedmnácti, osmnáctileté kluky, hrůzný zážitek. A potom, když přišel osmačtyřicátý rok, sebrali rodině grafický podnik. Zdeněk v té době už "kumšt" miloval, po válce vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně, na akademii se z politických důvodů ani nemohl dostat. Ale jestli na jeho díle ty drsné zážitky zanechaly nějaké stopy… to si nemyslím. Zdeněk se nerad k něčemu vracel. Byl mladý, chtěl něco nového! Když jsme se seznámili, vedli jsme dlouhé debatu o secesi, kterou já mám ráda, ale tehdy, pro jeho generaci, už to bylo passé, vzhlíželi ke všemu modernímu. Ale bohužel, doba modernímu umění nepřála, tady vládla sorela (socialistický realismus - pozn. red.). Nedostaly se sem žádné zprávy o zahraničním umění, ani se nedalo někam vyjet.

Co tehdy bylo pro Vašeho manžela zdrojem inspirace?

Zdeněk měl vždy silný vztah ke zvířatům. A tak je vytvářel. Býky, šelmy a milované sovy. Samozřejmě i akty, torza. Tvary postupně zjednodušoval, začal přecházel k abstraktnějším oblým tvarům, pronikal do vnitřků. Přišla jsem do Brna v roce 1961 a to byla hodně zajímavá doba - v roce 1963 byla v brněnském Domě umění výstava Konfrontace brněnských tvůrčích skupin, něco převratného - najednou jsme mohli vidět moderní umění, abstrakce. Zdenek tam měl velkou sochu, Venuši, velký tvar ženy s malou hlavou, to vyvolalo haló, socialistická žena prý nemůže mít tak neúměrně malou hlavu... Směrem k osmašedesátému to vypadalo nadějně, vše se uvolňovalo, vypadalo to, že se bude moci brzy svobodně tvořit… a pak přišel srpen 1968. A Zdeněk "emigroval" do Křížovic.

Azyl v Křížovicích

Jak se do Křížovic pan Macháček dostal?

Náhodou. Měl v Brně ateliér, který mu už v té době rozměrově nevyhovoval a vlastně hledal nové prostory. A u toho jeho ateliéru byla zahrada, kterou Zdenek nestíhal obhospodařovat - napadlo jej tedy, že si pořídí ovce na spásání trávy. A pro ty ovce si jel právě do Křížovic. Ovce koupil a taky ten náš dům.

Přišla jste sem s ním?

Ne, ne hned. Každý jsme si odžil ještě kousek života, takže já jsem přišla do Křížovic později a bylo to trochu dobrodružství - do starého domu, neměla jsem boty bez podpatku a deset let jsem byla ženou v domácnosti - starala jsem se o zahradu, dělala jsem Zdenkovi archiv. Také jsme přijímali plno návštěv. Se Zdeňkem se člověk opravdu nenudil. Bylo to báječné!

Nová galerie po Sametové revoluci

Kdy vznikla Galerie z ruky?

Přišel rok 1989 a nám přišlo nemožné prostě jen bydlet někde v Křížovicích, když se všude děly věci. A tak jsme vymysleli galerii. První zima padla mimo jiné na vymýšlení názvu - Na půdě, Ve stodole, … a najednou Zdenka napadl název Galerie z ruky - jednak je to opravdu z ruky a pak, ruka vše tvoří. Na jaře jsme začali upravovat stodolu, kterou měl Zdenek do té doby jako ateliér a v srpnu jsme otevřeli na zkoušku. Pověsili jsme obrazy malířů, většinou Zdenkových přátel, nachystali kafe. Jen co jsme otevřeli, přišlo asi sto lidí, to kafe jsem nestíhala ani vařit a někdo chtěl koupit obraz. Já jej málem odrazovala, že je to moc drahé! Naivní začátky! Ale v podstatě to první léto galerie fungovala spíš jako kavárna, kde visí obrazy. Vařit jen kávu mě moc nebavilo, tak jsem si vymyslela, že budu dělat autorské výstavy. Od roku 1992 jsem pořádala každou sezónu čtyři výstavy. Postupně jsme přidávali prostory - v roce 1994 mi Zdeněk přes zimu vyrobil točité schody a tím jsme se dostali nahoru a ke Zdenkovým 80. narozeninám jsme zabydleli i spodní prostor, tehdy tam vznikla stálá expozice manželova díla.

Které autory jste vystavovala jako první?

Je to zvláštní, ale já si to nepamatovala. Ale protože mě před pár lety profesor Malina (Prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc., antropolog z MUNI Brno - pozn. red.) "donutil", abych o galerii napsala knížku (vyšla v r. 2015 - pozn. red.), prohledávala jsem tehdy krabici s pozvánkami a užasla jsem - první výstavu tady měla Božena a Karel Rossí, mí nynější přátelé.

Souhlasila byste s tím, že galerie zdejší tichou krajinu zaplnila životem?

Teď už ano. Léta jsem si to neuvědomovala, je za tím spousta práce. Časem se galerie stala místem setkání - lidé, co přijeli na vernisáž, se těšili, že zase potkají ty návštěvníky, co si s nimi posledně báječně popovídali… Já sama jsem mezi hosty potkala například svou úžasnou přítelkyni z Berlína, za kterou vždy na podzim vyrážím s další přítelkyní Boženkou na holčičí kulturní týden. Další přátelé vzešli z řad umělců, které vystavuji.

Co dalšího Vám galerie přinesla?

Další rozměr, který se mi díky galerii otevřel, byly návštěvy ateliérů, setkávání s umělci, s bytostně tvůrčími osobnostmi. Od počátků jsem trvala na kvalitě, Zdenek důvěřoval mému citu. Postupně jsem se kvalitu učila rozpoznávat, odmítala jsem amatérské nabídky. Měla jsem také štěstí, že můj syn tehdy pracoval v Londýně, jezdila jsem za ním dvakrát ročně a pokaždé jsem viděla nějakou velkou výstavu, to mně dalo hrozně moc. Časem jsem začala vidět ty červené linky, co se táhnou něčí tvorbou.

Sochařův osobitý pohled na přírodu

A co dílo Vašeho muže?

Zdenek tu linku měl samozřejmě taky. Fascinovalo mě, že se do poslední chvíle, až do svých 90 let, kdy stále tvořil, dokázal na přírodu podívat jinak a ve svých sochách znovu zkoušet nový přístup, nový pohled. Přitom to byl pořád Macháček. A já vždy přesně věděla, proč a jak k určitému bodu ve své tvorbě dospěl. Naprosto jsem mu rozuměla.

Máte mezi díly Vašeho manžela svou "srdcovku"?

Ano, mám. Jednu z prvních Větrných krajin, kterou vytvořil, když přišel do Křížovic. Zdejší příroda jej uhranula a on chtěl do svých soch tento pocit z krajiny vtělit. Ale bylo by jich víc! Třeba létavice. Ty později začal tvořit a úplně první byla malá postavička letící nad krajinou - ztvárnění pocitu, který Zdenek zažíval, když okolím pádil na koni… Ale létavice si pak žily už vlastním životem, vznikaly Čarodějky, Lásky nebeské, Andělé (spíš groteskní) a Poletuchy. První prodaný "anděl" v sukni byl odvezený do Ameriky.

V létě chystáte v galerii výstavu k nedožitým 100. narozeninám pana Macháčka. Bude ke zhlédnutí něco, co jsme ještě neměli šanci vidět?

Zdenek strašně nerad své věci opravoval. V ateliéru jsem objevila několik "uražených" věcí, které nikdy nebyly vystaveny. Restaurátorka a sochařka Mirka Špačková ta díla dala dohromady, budou tedy k vidění, společně s některými reliéfy a drobnostmi a modely k jeho dílům. Něco nového tedy bude a pak známé věci znovu opravené, naleštěné, voňavé.

Derniéra Galerie z ruky

Poslední otázka: Co tedy bude příští rok?

Nic. Končím. Přemýšlela jsem, jak to mám udělat, aby galerie dále fungovala. Bohužel, existuje spousta aspektů, proč to nejde. Dlouho jsem se tím trápila, ale před pár lety se stalo něco, co mně pomohlo se definitivně rozhodnout: V Brně zaniklo divadlo U stolu, divadlo spjaté s Františkem Derflerem. Na jeho přání odešlo s ním. Já se rozhodla, že to udělám stejně… A tak teď… když z galerie večer všichni odejdou, zavírám a stojím tam sama, západní slunce prosvítá dovnitř, říkám si: Opravdu to končí. Galerie odejde se mnou.

Děkuji za rozhovor a především za inspirativních 35 let s Galerií z ruky. Budete nám chybět.

Galeristka Stanislava Macháčková, manželka zesnulého sochaře Zdeňka Macháčka

Sochař Zdeněk Macháček při práci ve svém ateliéru Křížovicích roku 1965

Stanislava a Zdeněk Macháčkovi v roce 1987

Socha Zdenka Macháčka v Křížovicích Faun

Fotografie z rodinného archivu manželů Macháčkových, z archivu Galerie Z ruky v Křížovicích,

V. Chludilová