městys Doubravník

Složité dědictví křížovických bojovníků za svobodu

Předchozí článek pana Skalky odkrývá události staré 74 let, o nichž v Doubravníku i na Křížovicích většina lidí něco tuší, ale ve skutečnosti málokdo zná nějaké podrobnosti. Z jakého důvodu? Jde o záležitosti, o nichž se nikdy moc nemluvilo, protože zanechaly mezi rodinami i jednotlivci hluboké brázdy, jež by mohly při jejich prohlubování vést k nepříjemným sporům i střetům s komunistickými úřady, takže se celá věc tak nějak ukryla pod pokličku a probublávala jen místy mezi nejbližšími známými a rodinou.

Dokonce ani po roce 1989 se situace nijak výrazně nezměnila, protože spousta účastníků tehdejšího dění byla ještě naživu a nikdo z nich neměl zájem vytahovat staré sváry na povrch. O tom se zkrátka nemluví. Nicméně dnes už uběhly od osudného zatčení členů ilegální protikomunistické téměř skupiny tři čtvrtiny století, což znamená, že prakticky nikdo z přímých účastníků už není mezi námi, zůstaly pouze útržky, které se tradovaly a tradují v rámci rodin.

Příběhy minulosti

Když jsem se s příběhem od pana Skalky seznámil, začal jsem po okolnostech více pátrat a narazil jsem na několik zajímavých pramenů i knih. Odbojem se například dlouho zabýval zdejší učitel Josef Brázda, který o tom vydal nějaké publikace, jež se mi podařilo získat od jeho dcery, za což mnohokrát děkuji. Nicméně celý odboj padesátých let má širší souvislosti, které v rámci Vysočiny rozebírají ve své knize Volavčí sítě pánové Luděk Navara a Miroslav Kasáček a z jiného úhlu pak křížovický případ popisuje pan Hynek Jurman (publikuje i pod pseudonymem Bořivoj Nebojsa), jenž ve své nedávno vydané knize Zlatá léta padesátá uvádí o případu až pozoruhodné podrobnosti, o nichž málokdo ze zdejších obyvatel vůbec tuší.

Z knih čerpal i pan Skalka, já bych k tomu snad jen dodal, co se mi podařilo navíc zjistit nejen z knih pánů Jurmana, Navary a Kasáčka, z dokumentu tišnovské televize o Křížovicích z roku 2006 i při rozhovorech s rodinnými příslušníky zúčastněných a pamětníků, zejména od Zadražilů.

Tresty pro lidi z Křížovic

Především je třeba připomenout, že kromě čtyř hlavních účastníků procesu popsaných v článku pana Skalky "vyfasovali" celkem vysoké tresty i mnozí obyvatelé Křížovic. Komunističtí úředníci, vyšetřovatelé a soudci je však zařadili do zvláštní skupiny, kterou si nazvali "Bohuslav Štarha a spol." a soudili je až těsně po popravě obou studentů. Štarha dostal jako údajný hlavní místní viník trest dvacet let vězení, stejně jako hlavní "ubytovatel" popravených Antonín Zadražil. Jeho i s rodinou událost zasáhla na celý život. Manželka s dvěma malými dětmi zůstala sama a jako žena protistátního živlu nepobírala ani žádné sociální dávky. Sám Zadražil (1921-1997) pracoval ve dvou uranových dolech Bytíz a Jáchymov. Později po převratu roku 1989 vyprávěl, že se chystal ještě se třemi druhy prokopat na západ do Německa, což se z dolu Jáchymov dalo zvládnout, ale na poslední chvíli se rozhodl, že kvůli své rodině neuteče. Zbylí tři spoluvězni opravdu úspěšně unikli, zatímco on zůstal v dolech prakticky celých 20 let.

Jeho sestra Drahomíra Zadražilová, která zřejmě měla velmi blízko k Vlastimilu Železnému během jeho ukrývání na statku jejího bratra, dostala jako mladistvá "pouhé" tři roky a byla díky příznivému posudku z obce propuštěna už po dvou. Přesto pochopitelně vzpomíná nejen na vyšetřovací vazbu jako na otřesný zážitek. V Křížovicích našla však jen málo pozitivní prostředí, protože malá vesnička uprostřed lesů byla kvůli přítomnosti odbojářů vedena u komunistických úřadů jako "hnízdo protistátních živlů", takže tam odmítaly posílat jakékoliv prostředky na rozvoj či dokonce i jen udržování obecního majetku. To se pochopitelně podepsalo na zdejší škole či hostinci, které postupně zanikly.

Po návratu Antonína Zadražila a dalších odbojářů z vězení v šedesátých letech (viz další kapitoly) se pak vztahy mezi sousedy ještě výrazně zhoršily. Bylo totiž zřejmé, že je někdo ze sousedů udal, Zadražil nevěděl o spolupráci takřečeného Jana Nováka s StB (jedná se redakční pseudonym, jeho skutečné jméno jsme se rozhodli neuvádět, stejně jako v předchozím článku, nicméně zmiňme, že bydlel v Křeptově, nikoliv v Křížovicích), takže podezříval i leckteré sousedy, mnohé neprávem. Napjaté situaci určitě nepomáhalo, že žádného z občanů Křížovic se netýkala amnestie prezidenta Novotného roku 1960, protože komunističtí úředníci na ně obdrželi z obce tentokrát negativní posudek (na rozdíl od dřívějšího případu Drahomíry Zadražilové). Podle svědectví dnes již zesnulé paní Bohuslavy Zadražilové měl dokonce krátce po uvěznění přímo před ní prohlásit jistý oficiální představitel Křížovic: "Ty k***y musí v tom harestu zdechnout!" Nicméně jeho přání nebylo splněno a všichni se nakonec dostali ven.

Není ovšem divu, že na všech zanechalo věznění a práce v uranových dolech těžké následky, tělesné i psychické. To druhé ostatně zasáhlo i všechny obyvatele Křížovic a mnohé z Doubravníku. Existuje případ, že jeden člověk měl takový strach ze zatčení StB, až si raději sám sáhl na život.

Sourozenci Zadražilovi

Vraťme se ještě k mladé Drahomíře Zadražilové, která to neměla ani po propuštění jednoduché. Přestože si odseděla "pouhé" dva roky, pobyt v pankrácké věznici v ní zanechal následky, s nimiž se musela vypořádávat celý život. Zejména vyšetřovací vazba a tehdejší tvrdé metody výslechu StB musely být pro mladé vesnické děvče šokující. Naštěstí se po návratu provdala, mimochodem za jiného člena odbojové skupiny, společně se pak manželé odstěhovali z Křížovic a měli spolu čtyři dcery.

Statkář Antonín Zadražil se vrátil domů zhruba po 12 letech věznění roku 1963, takže jeho návrat byl ještě výrazně těžší. Děti, které opouštěl ve velmi raném věku, zastihl až v pubertě a je jasné, že rodinné vztahy jeho dlouhá nepřítomnost poznamenala - zanechala na nich hluboké šrámy. Hynek Jurman o celé situaci ve své knize píše: "Pro malé křížovické děti byl počátek 60. let hodně podivuhodný. Do vesničky přicházeli stále noví chlapi a už tu zůstávali. Že se vracejí z dlouholetého kriminálu, jim rodiče nezdůrazňovali. Navrátilci hleděli dost nedůvěřivě na svět, jemuž málem odvykli". Zároveň nemohl sousedům zapomenout nejen zmiňovaná podezření ze spolupráce s StB, ale také onen negativní posudek obce, který zabránil jeho propuštění v roce 1960. Pracoval potom na pile v Černvíru, zároveň se staral v téže vesnici o krávy a dožil svůj život ve velmi limitovaných podmínkách. Sametová revoluce ho zastihla až ve věku 68 let, kdy už pak mohl zbývajících několik let svého života alespoň vyprávět o svých otřesných zážitcích z akce StB i následného věznění. Přesto se světu příliš neotevřel a více pověděl zejména svému stejnojmennému vnukovi Antonínu Zadražilovi.

Postižení a udavač

Z knihy Hynka Jurmana můžeme vyčíst i osudy dalších postižených křížovických občanů. Ve stejném roce jako Zadražil (1963) se vrátil do Křížovic i údajný hlavní viník a vedoucí skupiny Bohuslav Štarha, jemuž mezitím zemřeli rodiče. Štarha se hned následující rok oženil s Annou Čačkovou, sestrou Zdeňka Čačky, což byl další člen skupiny, jenž dříve opatřoval oběma popraveným chlapcům falešné legitimace, nakonec se však rozhodl spolupracovat s StB.

Čačka udával své spoluvězně z ruzyňské věznice, a tak ho propustili už roku 1957, načež se stal pod krycím jménem Jan Kolář agentem tajné policie. Zinscenovali i jeho útěk přes železnou oponu do Rakouska a do Itálie, kde studoval ve Vatikánu teologii a později se stal redaktorem Svobodné Evropy ve Vídni. Z obou míst podával zprávy do ČSR a jeho schůzky s nadřízenými i vyplacené odměny jsou pečlivě zapsané u StB. Roku 1963 nakonec odjel do New Yorku a v Americe už zůstal. Vypracoval se tam z umývače nádobí až na odborníka v raketovém výzkumu a byl autorem mnoha patentů. Zemřel v roce 2004.

Krutě na svoji odbojovou činnost doplatil zejména Antonín Homolka. Vyměřili mu 18 let vězení, a protože měl zrovna před svatbou, musel se ženit takzvaně "v zastoupení". Zastupoval ho kamarád a švagr Severin ze Štěpánovic. Jenže manželství bylo uzavřeno opravdu pouze formálně a skončilo dříve, než se Antonín Homolka dostal z vězení. Žena se s ním totiž rozvedla, aby si mohla vzít hostinského, jenž byl privilegovaným členem KSČ a dotáhl to na předsedu CZV ROH v Uranových dolech v Dolní Rožínce. Antonín byl propuštěn až na jaře 1964, kdy už se jeho bývalá žena starala hostinskému o pět dětí (čtyři z toho nebyly její). O svévoli komunistického režimu vypovídá i to, že měl v rozhodnutí napsáno datum propuštění 30. 5. 1960.

Osudná touha po svobodě

Nakonec připomeňme neštěstí Antonínova bratra Vladimíra Homolky. Ten sice dostal "jen" poloviční sazbu 10 let, přitom viděl oba ukrývané chlapce pouze dvakrát, v ilegální skupině vůbec nebyl, ale na žádost bratra jim jednou donesl léky z bystřické lékárny. Na 10 let trestu to zjevně stačilo. Na rozdíl od Čačky totiž odmítl spolupráci s StB, a tak ho odsoudili pro velezradu. Odseděl si z vyměřeného trestu plných 8 let, přičemž navíc utrpěl rok po svém zatčení těžký úraz v uranových dolech, kde mu byla rozdrcena noha a dostal kostní tuberkulózu.

A tak bychom mohli pokračovat dále. Několik let "natvrdo" dostali další křížovičtí občané - František Štarha, Metoděj Harásek a Slezák. Doubravnický farář Ledabyl zemřel krátce po svém propuštění z vězení. To všechno se může stát, když začínající totalitní režim potřebuje upevnit svou moc a represivně trestá touhu několika tišnovských občanů a jednoho doubravnického studenta po svobodném světě. Když při jejich činnosti navíc dojde pod vlivem tvrdého pronásledování ke zřejmě nechtěnému a neplánovanému zabití jednoho agenta StB, je na světě velmi nehezký a tvrdý příběh, který si vyžádá nejen přímo lidské životy, ale také četná doživotní traumata. Myslím, že je dobré si osudy všech zúčastněných 74 let po zatčení připomenout, abychom si uvědomili, jaké máme štěstí, že žijeme v demokratickém státě.

Jindřich Kačer

Poděkování:

Autor děkuje panu Radimu Tichému za poslání záznamů nesestříhaných rozhovorů z dokumentu tišnovské televize o Křížovicích z roku 2006, stejně tak i pánům Jurmanovi a Navarovi za možnost použít materiály z jejich knih.

Balkon v domě u Zadražilů

Písemný slib Františka Mrkvy, že neuteče z Křížovic

Místo poblíž Křížovic zvané Hájek, kde byl Mrkva zprvu pohřbený, než ho posléze převezli na hřbitov v Doubravníku

Místnost v domě u Zadražilů, kde proběhla potyčka mezi Františkem Mrkvou a zřejmě Aloisem Pokorným

Antonín Zadražil na fotografii z vězení

Drahomíra Zadražilová na vězeňské fotografii z padesátých let (nahoře) a z roku 2011

Pracovní knížka Františka Mrkvy

Děkuji pánům Jurmanovi a Navarovi za možnost použít materiály z jejich knih "Zlatá léta padesátá, aneb Jak to bylo s estébáky" (H. Jurman pod pseudonymem B. Nebojsa) a Volavčí sítě (L. Navara; M. Kasáček).