městys Doubravník

Přítel básníků

"Byl malé postavy a v jeho tichém hlase bylo někdy těžko rozeznat přízvuk vážnosti od nepatrného posměšku. Jeho přátelé s ním zacházeli jako se sobě rovným, ale cítili zároveň, jako by byl okolo něho narýsován neviditelný kruh, který není dovoleno překročit.

Nikdo z nich by nebyl dovedl říci, je-li to jeho přirozená jemnost, která ho chrání před důvěrností příliš neomalenou a nebo ta věc ještě tajemnější - jeho kněžství. Nebylo na ni nikdy možno docela zapomenout, i když ji Antonín nijak nezdůrazňoval. Tuto chvíli například neměl na krku ani kolárek, a přece byl někým jiným, než druzí dva..."

P. Ondřej Damborský

Takto skvěle vylíčil P. Ondřeje Damborského - zde Antonína - v próze "Tři pocestní" spisovatel Jan Čep.
Jeho společníky při noční anabázi z Čejkovic do Kobylí byli Rudolf Černý a sám autor povídky. Pokud vím, vyšla u nás pouze v literárních listech v roce 1968, i když byla napsána již v dubnu 1956 v Paříži.

Přátelství literátů s P. Ondřejem přibližuje v jednom ze Čtrnáctera zastavení i Bedřich Fučík. Do rodného knězova Kobylí bylo podniknuto několik výprav - jistě i proto, že u Damborských bylo ve vinném sklípku co obdivovat. Nejpamátnější byl výlet, jehož se zúčastnil i Jan Zahradníček, který v onom na sudy bohatém prostředí sedě na lisu, přednesl bohužel nikdy nepublikovanou poému o Stalinovi. Sám se cesty z Čejkovic přes hory a doly nezúčastnil, neboť spolu s Bedřichem Fučíkem, Emanuelem Fryntou a dosud žijícím řídícím učitelem Bohumilem Němcem, dal přednost jistější jízdě autem.

Fučík připomíná P. Damborského ještě coby účastníka oslavy 70. narozenin Jakuba Demla v Tasově. Dalšího z jeho přátel. Bylo jich hodně a každý na mladého kněze svým způsobem zapůsobil.

Jan Čep	P. Dokulil	Jan Zahradníček	Miloš Dvořák

S Janem Zahradníčkem se seznámil v Mastníku, kam za ním v září 1937 zašel ze Starče, kde nastoupil jako novokněz. V alumnátu se spřátelil s básníkem Janem Dokulilem, který studoval o dvě léta před ním. A ještě jako bohoslovec objevil Starou Říši a v ní Josefa Floriana.

Toho pak doprovázel v sanitce z třebíčské nemocnice domů - do rodné Staré Říše - v mrazivém prosincovém dni s bolestným růžencem na rtech. Píše o tom v Akordu z dubna 1942, který byl věnován památce Josefa Floriana:

Za války přicházel P. Ondřej Damborský z Třebíče, kde od září 1941 působil u sv. Martina, o prázdninách do Červené Lhoty, kde se u "řídi" Němce scházeli Fučík, Zahradníček, Černý, Vyskočil a Frynta. Oblíbil si je a oni jeho.

Dalšímu z literárních druhů Miloši Dvořákovi věnoval P. Ondřej Damborský vzpomínku "Chvíle s Milošem Dvořákem". Vyznává se zde z niterného přátelství k básníkovi, ale vzpomíná i na těžké válečné časy a nutnost vzájemné soudružnosti při jejich přežití. Při četbě litujeme, že nám P. Ondřej nezanechal více takových pojednání, neboť jeho styl vykazuje mimořádnou čistotu.

Zcela správně vycítil, že literatura nebyla pro Dvořáka jenom literaturou, ale "znamením času". Sám byl svědkem jeho téměř vždy správné předvídavosti. Ať už to bylo v době války, nebo před únorovým pučem. Ale P. Damborský pochopil plně jako kněz i nejhlubší a nejnitěrnější život Dvořákův, a to bylo jeho křesťanství, jeho víra, která se stále prohlubovala, byla živější a pevnější, byla pro něho centrum securitatis. A snad proto si všech setkání s básníkem tak vážil a považoval je za nejsvátečnější chvíle svého života.

"Svým" básníkům, a nejen jim, věnoval P. Ondřej Damborský stať "Přínos brněnské diecéze české literatuře". Měla vyjít v jubilejním sborníku biskupství brněnského, ale nestalo se tak, neboť k tomu nebyl dán státní souhlas. V rozsáhlé studii si autor všímá především díla Václava Kosmáka a zabývá se podrobně tvorbou kněze Josefa Floriana.
Dílo Jakuba Demla hodnotí dvěma citacemi z Písma svatého:
"Já jsem, který jsem" a "Bůh je láska."

Je to úžas nad veškerým stvořením. Všechno co existuje, je, protože Bůh jest. Je to hymnus na Boží lásku, která všechno stvoření vykoupením vede k naprosté dokonalosti.

V závěru práce hodnotí P. Damborský přínos tvorby Dominika Pecky, který byl rovněž jeho vzácným přítelem. Když Dominik Pecka děkoval Bohu v roce 1968 v Čejkovicích za 50 let kněžství, vyvolil si ke slavnostnímu kázání právě P. Ondřeje Damborského. Na velkolepou slavnost ve sluncem prozářených krojích vzpomínalo dlouho celé Podluží. Byl to důkaz homiletické proslulosti P. Damborského, jehož kázání byla vždy vzácně konteplativní.

Jedno z nich - na pouti na Bozince u Doubravníka - ho stálo tři měsíce vyšetřování Státní bezpečností v Tišnově. Pobuřoval v něm prý lidi proti vstupu do JZD ...

Přes Stařeč, Třebíč, Břeclav a Doubravník se pak dostává až na okraj Hané do Dražovic a odtud putuje do Velkých Pavlovic, kde svoji práci na vinici Páně završil.

Na kopci nad Kobylím u kostelní věže očekává P. Ondřej Damborský vzkříšení z mrtvých. Byl po celý život obklopen literaturou, uměním a přáteli. Z nich mimo Bohumila Němce dosud žije i spisovatel Josef Suchý. I on by mohl vydat svědectví o knězi se srdcem na dlani, o příteli básníků...

Pavel Kryštof Novák

K tématu:

- ukázka z tvorby Jana Zahradníčka - [1] [2] [3]

- ukázka z tvorby Jana Čepa - [1] [2] [3]