městys Doubravník

Lesy městyse Doubravník [14]

Pěstování lesů je v podstatě disciplína, v níž jde především o co nejlepší využití daného prostoru. Přesněji řečeno, jde o jeho pečlivé vyplnění chlorofylem a to jak v úrovni horizontální, tak i vertikální.

Při této činnosti využíváme kromě potenciálu lidské práce i množství přírodních sil a pochodů, které nám pomáhají realizovat pěstební cíl. A ten bývá různý. Zpravidla však je poplatný požadavkům hospodářsko politické situace s jakýms takýms výhledem do budoucna.¹⁾ ...Pro lesníka s přirozeným citem to ale bude VŽDY jen smíšený, nestejnověký les přirozené skladby s trvalou produkcí co nejkvalitnějšího dříví.

V lesopěstebním úsilí ovšem narážíme na potíže, které nám cestu k tomuto ideálu poněkud komplikují. Některé problémy zde již byly aktuálně zmíněny, stačí si projít starší články v této rubrice. Např. abnormální sucho [2004], kůrovec [2007] nebo větrná kalamita [2008] a k dalším se ještě vrátíme nebo postupně dostaneme. Dnešní polemika má název:

Poškozování lesních porostů zvěří

Jak začít? Téma to není jednoduché, takže na úvod to vezmu poněkud ze široka. Na pozadí evolučních dějů je každému jasné, že zvěř do lesa prostě patří. To je neoddiskutovatelný fakt a soudný člověk proti tomu nic nenamítá. Jádro pudla tkví ale v tom, udržet takové stavy, při kterých je poškození lesa ještě únosné. Nechme teď stranou tabulky normovaných stavů - to jsou jen abstraktní čísla. Nejlepším etalonem je pro nás fungující přirozená obnova. V praxi to znamená, že odrůstání listnatých dřevin a jedle je prakticky možné bez nátěrů a oplocení, jak tomu bylo za starých časů.²⁾

I kdyby ¼ náletu zůstala, je to ještě dobré. Ovšem zmizí-li přirozené zmlazení do roka a do dne a srnčí už vídáme doslova na každé zahradě, je někde asi chyba... Kdo chce, může ji hledat v diskusích na netu - my se vypravíme zhodnotit situaci přímo do terénu. Projdeme paseky na Záhumí a zkontrolujeme výsadbu na Brabencové.

Jedle bělokorá - okus

Na prvním obrázku vidíme sazenici Jedle bělokoré (Abies alba) zcela poškozenou okusem - tak jak zvýrazňují červené šipky. Roztřepené konce větviček po ukousnutí ukazují na srnčí zvěř. Chybí i terminální výhon, takže celý roční přírust je kompletně pryč. A takových mrzáčků je zde přes 280 ks, což opravdu není žádná radost počítat...

O nic lépe na tom není Buk lesní (Fagus sylvatica) v sousedním řádku. Posuďte sami.

Buk lesní - okus

Všechny výhonky jsou pro změnu ukousnuté zajícem. Poškození od hlodavých zubů vypadá jako šikmý a čistý řez ostrým nožem. Sazenice získává podobu hustě rozvětveného keříku a pomaleji rostoucí buk je tak odsouzen k roli věčné bonsaje. O kousek dál vidíme, že zaječím zubům neujde ani kůra na kmínku. Níže na fotce je ohryzem poškozený Jilm (Ulmus) - blíže neurčený.³⁾

Jilm - ohryz kmínku

Toto je, podotýkám, stav v kultuře, která byla před výsadbou pečlivě oplocena. Bohužel pletivo před zimou "nějaký dobrák" na třech místech šikovně prostříhal aby zvěř mohla volně migrovat... Inu, podařilo se.

Sotvaže sazenice odrostou okusu (1,3m), čeká je další nebezpečí. Agresivní, říjní srnci si k vytloukání vybírají s oblibou drsný modřín, nebo mladé stromky s pružným kmínkem. Pro důkaz nemusíme chodit daleko. Na ukázce Javor horský - Klen (Acer pseudoplatanus) poškozený vytloukáním. Tomuto odrostku již není pomoci. Snad jenom seříznout u země a počkat na pařezovou výmladnost.

zcela zničený Javor klen

Samozřejmě, že les nepoškozují, jen srnci a zaječí zvěř, často lze najít drobnější poškození od veverek, vyštípané pupeny od ptáků (dlask, hýl), v myších letech zase ohryz od hrabošů, ale proti spárkaté zvěři je to nula nula nic. Nově se v okolí Doubravníku objevují škody způsobené bobrem - což je v našich končinách opravdu kuriozita vyvolávající spíš (hořký) úsměv.

Nicméně v žádném případě nelze pominout škody způsobené černou zvěří - divokými prasaty. Protržené oplocení a takhle zpustošenou paseku skutečně nepřehlédne nikdo. Vyryté sazenice na přímém slunci pak okamžitě hynou.

oplocená výsadba na Brabencové

Inu, raděj to neveselé čtení uzavřeme. Máme za sebou krátkou vycházku dokumentující nemalé škody v obecním lese způsobené právě zvěří. Téma neradostné, téma, jehož rozumné řešení zdá se v nedohlednu.

Ale abychom si rozuměli, smyslem článku rozhodně není jitřit emoce. Vím dobře, že škody zvěří nejsou jednostrannou záležitostí pouze lesníků nebo jen myslivců. Vždy se zde potkají dva protichůdné zájmy. Hodně lesa versus hodně zvěře. Takže na závěr bych to shrnul asi takto: Není žádným velkým uměním pěstovat les za plotem a bez zvěře, stejně jako není problém chovat zvěř bez ohledu na její působení v prostředí.

Skutečné umění je obojí spojit a udržet v dlouhodobé rovnováze.

Kéž se nám to v obecních lesích podaří!

Petr Koukal