městys Doubravník

Jalovce v okolí Doubravníka [2]

Ing. Sterzel zde nedávno otevřel další zajímavé téma z přírody Doubravnicka a seznámil čtenáře s chráněnými jalovci rostoucími na Pláňavě. S dovolením se pokusím na jeho příspěvek volně navázat.

Z lesnického pohledu je jalovec vnímán jako strom (vytváří totiž kmen) i když na první pohled to tak nevypadá. Jedná se totiž o dřevinu velice variabilní. Známe tak jedince se silným, neděleným kmenem a zřetelně vytvořenou korunou nebo naopak jalovce hodně zavětvené s kmenem takřka nepatrným. Jak je libo. Celkem je popsáno asi 60 druhů.¹⁾ Zvláštností jsou různé "poléhavé" a "plazivé" formy, které už mají ke keři rozhodně blíže než ke stromu. Tyto však najdeme většinou v předzahradkách a u domů, kde plní toliko okrasnou funkci.

Na svazích v okolí Doubravníku se potkáváme s relikty Jalovce obecného (Juniperus communis), který má korunu úzce sloupovitou s metlovitými větvemi, jež rostou v mírném oblouku souběžně s kmenem. To je ta nejobyčejnější a na našem území původní, varianta. Myslím, že netřeba více popisovat, všechny podstatné vlastnosti byly již zmíněny kolegou v předchozím článku.

Ještě bych snad připomenul, že jalovec - podobně jako Tis červený (Taxus baccata), patří mezi rostliny dvoudomé, což znamená, že na některých jedincích najdeme květy jen samčí, na jiných pouze samičí.²⁾ Opylení se děje větrem, semena rozšiřují ptáci.

Z Pláňavy, kde jsme si prohlédli jalovce na Jamborově louce, to není daleko na Bozinku. Hned pod cestou, kterou chodí poutníci ke sv. Máří Magdaléně máme dva pěkné exempláře.

jalovce u cesty ke kapličce

Další roste jen o kousek dál, níže po svahu. Jak vidno, hlavní kmen už je silně prohnutý, bez tendence k samovolnému návratu do přirozené vertikální polohy. Marná pomoc.

jalovec níže po svahu

Lze tedy předpokládat, že vydatná sněhová vrstva jej v nejbližší době odlomí. To se však nedá nic dělat, násilné, zpětné narovnání by způsobilo to samé. Je zde však naděje, že jeho funkci převezmou obrůstající spodní větve jak dobře vidíme na obrázku.

Ze snímků je zřejmé, že jalovce jsou to vcelku vitální, schopné i částečné regenerace po možném poškození. Rostou na mírné, jihovýchodní expozici což můžeme považovat za další plus k jejich zdárnému vývoji, ale není to podmínkou. Jak si ukážeme později, jalovec je velice nenáročný a odolný. Uchytí se i na písku, dobře snáší mráz i sluneční úpal. Jeho "achillovou patou" je však   s t í n,   k čemuž si později ještě něco řekneme. Teď jdeme dál.

Z Bozinky je to jen kousek do lokality, kde se výstižně říká "ve Zmolách". Stačí jen překročit trať zvanou "Zábozinčí", změnit směr mírně k západu a na kraji březového hájku nás vítá další pěkný exemplář.

jalovec ve Zmolách

Při průzkumu stanoviště vidíme, jak dříve spásaná loučka s chudou vegetací teplomilných rostlin pomalu ustupuje lesu, který se na ni tlačí doslova ze všech stran. Z trávy už vykukují nalétnuté borovice, někde i smrček. Opodál už je vzrostlá bříza. Sukcese probíhá tak jak má a finále bude (bez lidského zásahu) patřit její vrcholné formě - klimaxovému lesu.

Všimněte si zde vadnutí jehliček, které začínají od vršku koruny žloutnout. Něco se děje a rádi bychom znali příčinu...

Jak už jsem zmínil výše, jalovec - ačkoliv jinak značně rezistentní, dlouhodobý zástin prostě nesnáší. Tady to vidíme na vlastní oči. V okraji lesního porostu sice může nějaký čas živořit, ale jakmile se nad ním uzavře stromové patro hyne. Takže v tomto případě jsou karty zdá se už dopředu rozdány, ale člověk nikdy neví. Případ budeme proto i nadále sledovat a třeba se sem v budoucnu ještě vrátíme.

Dalším, podobným příkladem je jalovec na Hulově kopci. Je to již statný strom, který už určitě něco pamatuje. (Berme v potaz, že jalovec je dřevina výrazně dlouhověká - až několik set let.) Během času se musel vyrovnat z různými vnějšími vlivy, které ho postupně zformovaly do zajímavé podoby.

jalovec na Hulově kopci

Na obrázku vidíme rozsochatý kmen se třemi věkově odstupňovanými terminály rostoucí na mezi poblíž vozové cesty. Situace z předešlého zastavení se opakuje. Role je stejná, jenom se změnilo obsazení.

Jívy - (Salix caprea), rostoucí v těsném okolí už jalovec doslova svírají v kleštích, ale pozor. Toto sevření - ač zdá se nepříjemné, má pro náš jalovec i jistý význam. Vzniká tu paradox, který hned vysvětlím:
Okolní dřeviny v zápase o prostor, brání svým bočním tlakem rozrůstání jalovce do stran a zamezují dalšímu rozvírání již tak dost košaté koruny. To by vedlo při sněhové zátěži k brzké destrukci celého jalovce. Takto je vychýlení jednotlivých částí zatím nepatrné, takže i vícečetná koruna působí stále kompaktním dojmem. Problém nastane až nám tito "pomocníci" jalovec výškově přerostou...

- pokračování příště.

Petr Koukal