městys Doubravník

Lesy městyse Doubravník [27]

Letošní zima ne a ne dorazit. Na vánoce jsem místo jmelí přinesl z lesa jívové kočičky a na Tři krále si to po nové silnici na Horním Rakovci špacíroval ježek, jakoby se nechumelilo?

Ještě aby se u potoka objevil pobíhající konipásek a je to na tuty. Jaro může začít. Ale když už tady zmiňuji ty prověřené posly jara, na někoho jsem v tom výčtu přece jen zapomněl. Ne, není to skřivan - to se už dávno ví, že na Hromnice vrže jemu podobný chocholouš - známý otužilec, ale mám na mysli rostlinu, která v tom shonu zůstává jaksi nepovšimnuta skromně opodál.

Přitom je to posel, jeden z nejjarnějších. Totiž Líska obecná - (Corylus avellana), patřící do čeledi břízovité (Betulaceae), stejně jako třeba Olše, Habr a nebo, jak již samotný název napovídá, Bříza bělokorá, o které jsem už tady psal podrobněji. Tuším, že v roce 2011.

Líska obecná (vlevo)
okrajový porost v sousedství obecního lesa nad koupalištěm

Řekne se, obyčejná líska, co je na ní tak zvláštního, že dostala prostor v samostatném článku? Inu, nic se neděje náhodně, ale než o ní začnu vyprávět, musím si nejprve postavit nějaké kulisy. Východiskem budiž starší článek, kde je nastíněno hospodaření v lesním oddělení 104C2, kde byl porost ponechán kvůli špatné přístupnosti přirozenému vývoji. Dokumentuje to následující obrázek, z něhož je na první pohled zřejmá převaha pionýrských dřevin.

přechodný, přípravný porost nad koupalištěm

Již z dálky dominuje nalétnutá bříza, vrba jíva (Salix caprea) a na světlých okrajích líska. Na pohled druhý - učiněný tentokrát z blízka, už v podrostu (k nemalé radosti) zříme i zástupce cílových klimaxových dřevin.

Nepravidelně rozmístěné, malé smrčky, které zde čekají na svoji příležitost. Zatím to nejsou žádní krasavci, ale toto období skromnosti jim náramně prospívá. Úzké letokruhy v začátku znamenají kvalitní dřevo a zdravou páteř. Ale každý dětský pokojíček je jednoho dne příliš těsný a začíná další životní etapa. Jak u lidí, tak u stromů. A aby jim při vstupu do života bylo pomoženo, nadešel čas prořezávky.

uvolněné mladé smrčky po prořezávce

Dočasné ponechání břízy v nadúrovni zde není pěstební chybou, jak se mnohdy uvádí, ale záměr. Vidím to tak, že dokud bříza neošlehává svojí střapatou korunou nejbližší sousedy, je v této mlazině dosti potřebná. Jde o to, že ponechané výstavky vytvoří na ploše během dne toulavý stín a probouzející se smrčky nejsou tak stresovány přímým slunečním žárem, jak by se dělo při uvolnění šmahem. Opadané listí je pak další bonus při zlepšování stavu půdy.

A právě v této prořezávce jsem se potkal v příhodném čase s lískou a také s jívou. Totiž s těmi "kočičkami", o kterých píšu na začátku článku. A tu mi došlo, že jsme všichni tak trochu obětí mystifikace s těmi jarními posly. Zkouška: Také vidíte na fotce níže kvetoucí kočičky?

ratolesti vrby jívy

Ó nikoliv! Správná odpověď měla znít NE. Kdepak, můj milý čtenáři, tyhle kočičky ještě zdaleka nekvetou v pravém slova smyslu. Jsou teprve narašené, připravené ke květu. Trošku to vysvětlím. Samotné pupeny jívy, jak vidno, jsou opatřeny jedinou krycí šupinou, která hned povolí, jakmile se ty sametové jehnědy trochu probudí. Ale nemá to váhu. Jíva je holt taková slečinka co se musí stůj co stůj předvést, jak jí to sluší. Malinko vykoukne, jukne na nás, "čauky, ahojki, chi chi…" a tím to hasne.

V tomto rozpuku plném příslibů blížícího se jara ovšem klidně setrvá i několik měsíců a kvete, skutečně kvete až někdy po Velikonocích! Tedy v době, kdy už je jaro skorem v půli. Až už je skutečně teplo. To se pak stříbrné, hebké kočičky nápadně zvětší, zezlátnou žlutými tyčinkami prašníků a zhrubnou. To jsou samčí květy - ti pověstní žlutí, chlupatí kocouři plní pylu. Samičí jehnědy jsou delší a štíhlejší s nádechem do zelena. Bohatá včelí pastva je zaručena, a nebýt spokojeného bzučení, zdálo by se, že mezi stromy zlatě chumelí. Jíva - jak známo, patří mezi rostliny hmyzosnubné.

Ale taková líska, ta si na nic nehraje. Není tak nápadná a proto nesmí nic podcenit. Svoji přípravu na jaro začíná vlastně už na podzim loňského roku, kdy už je ověšena nenápadnými jehnědami, které nejsou ani ničím přikryté. Žádná šupina - nic. Visí v malých střapcích jako nějaké tmavé housenky a ve své fádnosti ničím nezaujmou. Málo kdo si jich všimne - snad jen ten lesník při prořezávce…

nenápadné jehnědy na lísce

Ale jak se říká, tichá voda břehy mele. Stačí teplejší vítr, únorová obleva a líska se může zbláznit. Má lehké spaní. I když je v noci ještě mráz, i když na mezi leží zbytky špinavého sněhu, lísce to nevadí. Z ničeho nic vyletí ze sna a dějí se věci. Samčí květy (jehnědy) zlátnou doslova na počkání a z keře se zlatě kouří směrem po větru (rostliny větrosnubné), jako když se v kostele chodí s kadidlem. A to je prosím teprve únor. Začíná březen, líska už je dávno vyprášená a jíva stále nic. Jenom si vychutnává ten zažitý obdiv a nepokrytě nás šidí, že je jakoby poslem jara.

Ale my už, jsa poučeni, na to neskočíme. Ať tak a nebo tak, skutečným jarozvěstem je totiž naše poctivá líska, která si na nic nehraje. A když jednou kvete, tak kvete doopravdy. Ne jenom jako. A to se mi na ní právě líbí a proto jí na těchto řádcích evidentně nadržuji.

Máť líska totiž v sobě i moc čarovnou. Starověcí Slované - podle některých bádání původní lid neolitu a skutečný substrát Evropy, ji měli společně s dubem ve velké úctě a lískové oříšky byly zasvěceny hromovládnému Perunovi. Do nedávna se věřilo, že líska chrání před úderem blesku a nerostla-li poblíž stavení, dávala se za okno aspoň lísková větvička. Takový proutek, nejlépe jednoletý, byl totiž kouzelný. Sloužil k vyhledávání pramenů, rudných žil i pokladů, dovedl ukázat ztracenou cestu a také věštil, kdo z příbuzných je nemocen, zdráv, živ či snad mrtev.¹⁾

A když už jsme u té historie, vzpomeňme na jednu vesničku v údolí řeky Bíliny nedaleko Trmic, opředenou starými pověstmi českými. Stadice. Nic vám to neříká? Přemysl Oráč - také nic? Jářku potom pověst o "Přemyslově lísce"²⁾ tu valem pozbývá smyslu…

Ještě bych na závěr doplnil,že s lískou se člověk potkává během života daleko častěji, než s vrbou jívou. Starší generace by mohla vyprávět. Ta se s lískou, totiž pardon - s "lískovkou", seznámila velice záhy. Nejpozději v první třídě.

A za nás? Neohrožený mladý muž (ve věku 8-mi let) nezbytně potřeboval luk a šípy. Ne-li rovnou samostříl. Bez toho nešlo existovat. Kde je však vzít? Inu pružná líska byla vždy po ruce! A nebo hle, takový prak s leteckou gumou, to je vynález… Z čehopak asi byla ta vidlička akorát do ruky?

A na jiném místě o pár let později: "Kdepak do ruk! Toho pstruha vám vytáhnu na udici!!" A ke slovu přišel lískový prut (jak jinak), kus vlasce a háček z ohnutého špendlíku… Nebudu napínat, podařilo se, ale potom zas následovala ta lískovka. Kruh se uzavřel a na výrobu střelného prachu z popela lísky už naštěstí nedošlo.

- Tolik dnešní pokračování Lesů městyse Doubravník v poněkud odlehčené formě.

Petr Koukal

Poznámky:

1) Kniha: Josef L. Kořenský: Rostlinstvo v národních písních, pověstech, bájích a obyčejích, nakladatel František A. Urbánek Praha, r.v. 1878, str.: 43 - 45.

2) Dle pověsti přišel Přemysl oráč na knížecí stolec rovnou z pole od pluhu. Vyslechl posly, vypřáhl a vyrazil na Libušině bělouši do Prahy. Lískový prut, kterým poháněl voly, zarazil do země a časem z něho vyrostla košatá líska. Přemyslovští panovníci měli svého předka, ve velké úctě. Traduje se, že král Karel IV. (po matce Přemyslovec) osobně přikázal stadickým pečovat o tuto bájnou, kultovní lísku a její oříšky odevzdávat na Hrad. Tento zvyk se prý udržel až do roku 1701. Líska však na počátku 19. století časem zašla.