městys Doubravník

Lesy městyse Doubravník [21]

"A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, ale pravšechno - tráva po pás, rosa jako granáty..." Není vám tato věta poněkud povědomá? - Ať je to jak chce, jaro je skutečně tady a vy čtěte dál.

Autorem oné klíčové věty je rodák z nedalekého Jimramova - Jan Karafiát, který právě takto otevírá nejednu kapitolu své monografie s poetickým názvem "Broučci". Kdo by neznal? Nenápadná, útlá knížka, která si v minulosti "hodně odpočala" a přiznejme, ani v dnešní době se do krámu jaksi nehodí. Není divu, učí totiž děti (i dospělé) přemýšlet.

Proč to zde ale zmiňuji. Loni, když jsem dopisoval putování za Buky v okolí Doubravníku, tak se mi dostaly do rukou Karafiátovy deníky z doby, kdy působil ve Hrubé Lhotě na Valašsku. O místních lesích se zmiňuje takto:

V porovnání k Imramovu spočívá zvláštní ráz té krajiny v tom, že jest zde strání ještě více a to ještě příkřejších. Půda jest ponejvíce písčitá. A jest pak této půdy velice mnoho porostlé lesem, ale není to souvislý, hustý a černý les, nýbrž jest on ponejvíce prořídlý a silno porostlý stromem listnatým, bukem a zvláště břízou, takže i slunce na zem svítí a stráně takto zalesněné jsou zároveň pastviny.
Vzezření krajiny takto zalesněné jest mnohem jasnější a veselejší, než když převládá les černý - smrk, bor a jedle.

a téma pro další pokračování bylo na světě.

Pojďme si tedy, po tomto nezvyklém úvodu, říct něco o stromu, který to "jasnější a veselejší vzezření krajiny" způsobuje. Ano, tušíte správně. Bříza bělokorá (Betula pendula) bude kamenem úhelným další mozaiky.

Bříza bělokorá - skupinka na Brzoňově

A pasuje nám to pěkně i k začátku jara, neboť bříza patří mezi dřeviny, které velice brzy raší. Schválně, zkuste uhodnout, od čeho je tak odvozen název našeho 1. jarního měsíce...

Inu dobře, já vím, bylo to pro vás lehké hádání. Těžší to bude teď pro mě, abych vybral něco opravdu zajímavého, protože břízu zná doslova každý. V obecném povědomí je zapsána jako nenáročný, rychle rostoucí strom, zhruba prostřední velikosti. Větve jsou v mládí hodně vzpřímené a svírají s kmenem ostrý úhel. Až v pozdějším, zralém věku, bývají na konci mírně převislé. (viz. foto výše) Barva kmínku je u mladých břízek nejprve tmavá, hnědofialová, až postupem času se změní na typicky bílou.

Pro nás je zajímavé to, že bílý pigment březové kůry obsahuje chemickou látku, která se nazývá "betulin"¹⁾. Díky němu kůra nikdy neshnije ani nezplesniví a tudíž se dřevo kazí vždy zevnitř. Často tak najdeme zetlelé kmeny, kde trouch drží pohromadě už jenom slupka kůry.

kůra břízy odolává hnilobě

Všimněme si také,že březová kůra je dvojího druhu. Bazální část kmene pokrývá hrubá, silně zbrázděná borka s černými skvrnami. Směrem ke koruně však tyto praskliny mizí, kůra se vyhlazuje a tvoří tenké, šupinaté vrstvy, které se po obvodu horizontálně odlupují. Jejich použití dobře znají skauti či někdejší trapeři, respektive každý, kdo potřebuje rozdělat oheň při pobytu v přírodě.

Jde o tu známou frázi všech táborníků, že "bříza hoří i pod vodou", což je samozřejmě tak trochu mýtus, neřku-li zbožné přání... Nicméně platí, že když už to přece jen chytne, tak samotná kůra má větší výhřevnost než vlastní dřevo.

kůra břízy borka a šupiny

Jak už jsem tady řekl, bříza je neobyčejně skromná a odolná dřevina. Na území naší vlasti se hojně šířila zhruba před 11-ti tisíci lety, kdy se na sklonku doby ledové začalo měnit klima tzv. k lepšímu. S globálním oteplováním™ tenkrát ještě nikdo nestrašil, takže veškeré změny proběhly přirozenou cestou a relativně v klidu. Lidé postupně přestali s lovem sobů a polárních lišek, zanechali pronásledování rosomáků a začali se živit jinak. Zemědělstvím.

Ale to už je jiná kapitola, vraťme se k naší bříze.

Podle pylových analýz²⁾ rašelinných vrstev je prokázáno, že bříza byla v určitém období (Preboreál, 8.300 - 6.800 př.n.l.), nejvíce zastoupenou dřevinou v tehdejší březo-borové tajze. Ale jak už to bývá, nikoliv na věky. Od jihovýchodu se s přibývajícím teplem začaly šířit duby, které dosáhly maximální dominance ve smíšených porostech někdy před 7. tisíci lety. V zápětí však i ty ustoupily před bukem a jedlí. Řečeno velmi stručně.

Ono to celé nebylo až tak jednoduché jak se zdá, protože roli zde sehrálo více proměnných. Namátkou berme v potaz třeba vliv velkých býložravců (herbivorů) na uspořádání tehdejší vegetace, živelné zacházení s ohněm apod. Pravdou však zůstává, že bříza - jako taková, s nástupem zapojeného lesa postupně uvolňovala místo stinným a dlouhověkým dřevinám.

Toto vytěsnění muselo zákonitě přijít, neboť bříza - ač mrazuvzdorná a nenáročná na podloží, je dřevina vysloveně  s l u n n á.  A to slunná s velkým S. Dá se říct, že z našich listnáčů na světlo nejnáročnější. Nesnáší jakýkoliv zástin, takže pod zapojeným porostem její zmlazení nikdy nenajdeme. Vždycky je tomu naopak. Jen v hodně prosvětlených borech někdy bříza vytváří spodní patro. K dobrému rozvoji potřebuje volné plochy většího rozsahu, nejlépe s čerstvě obnaženou minerální půdou.

na spáleništi se objevují mladé břízky

V historii našich okolních lesů zastoupení břízy silně kolísá a je přímo úměrné intenzitě lidských zásahů v původních porostech. Její podíl stoupal vždy tam, kde člověk při kolonizaci území lesy intenzivně hubil pálením, žďářením, mýcením nebo klučením. Na takto uměle vytvořených "Pláňavách", které po zemědělském využití zůstaly ležet ladem, vznikaly chrástě a houštiny, kde měla bříza vždy podstatnou účast nebo i převahu.

"Dendrologické" názvy obcí jako Březina, Březí, Březník a další, jsou pro nás dokladem, že tyto osady nevznikly v původním pralese, jako náš milý Doubravník, nýbrž až později v druhotných porostech přechodného typu. Jsou tedy výrazně mladší a v kronikách je to potvrzeno.

K velkému rozšíření břízy došlo v naší zemi po třicetileté válce, kdy ladem ležící pozemky vypálených gruntů, opuštěných a vydrancovaných vesnic rychle zarůstaly "březím a rokytím neb lesem bílým", jak čteme v černokosteleckém urbáři z roku 1677 nebo i v dalších historických knihách.

Další expanzní vlny pak souvisí s otevíráním nových dolů a rozvojem hutního průmyslu, kdy byla v 18.století česká krajina drasticky odlesněna. K dalšímu, většímu šíření břízy došlo i po 2. světové válce po vysídlení pohraničí. A nověji, což mnozí z vás pamatují, pak v 70.letech 20. století, kdy v důsledku průmyslových exhalací začalo odlesnění Krušných hor. Právě tady se bříza stala jednou ze základních dřevin při obnově poškozených lesních porostů.

Tolik historie. A jak vypadá současnost? Inu tak.

I dnes se dá říct, a také to vidíme, že hlavním stanovištěm břízy zůstávají místa s výstředními podmínkami, na která se stinné (klimaxové) dřeviny raděj neodvažují. Dobře patrné to je na místech, kde se cokoliv těží. Od prostého lomu na kámen až po uran. Na výsypkách a důlních haldách bývá bříza první náletovou dřevinou. V hospodářském lese ji najdeme zpravidla v porostním okraji, hlavně však podél cest, kde bývá velmi hojná. Viz. další obrázek:

břízy podél svážní cesty (vlevo, na výsluní)

Naproti tomu v přirozených lesích, kde je vliv člověka minimální, (nejblíže třeba Sokolí skála) není její stav zvláště velký a půjdeme-li ještě dál, zjistíme, že v pralesích některých typů³⁾ vyloženě chybí.

Za pozornost stojí i šíření břízy ve vojenských újezdech nebo v opuštěných industriálních zónách, kde po útlumu výroby, potkáváme břízy rostoucí ze zdí i ze střech bývalých továrních budov. Tato, na první pohled kuriozita, nádherně dokumentuje regenerační schopnost přírody, která zde jako obnovní nástroj využívá právě nenáročnou a odolnou břízu.

Není divu, že si této pionýrské vlastnosti dobře všimli i lesníci. Jenže přiznejme si, souznění přírody s ekonomikou - to je opravdu, ale opravdu hodně černý humor... A už tu máme dva tábory, které se liší v otázce, jak vlastně k bříze přistupovat a jak s ní v porostu zacházet. Nu a o tom si povíme něco zas příště.

Petr Koukal