městys Doubravník

Jak se války dotkly Doubravníku

Tak jako jiná místa naší vlasti, ani Doubravník nebyl v průběhu času ušetřen od prožitku válečných hrůz. Jsou to bolestné vzpomínky a proto uvedeme jen ve zkratce nejdůležitější události oněch těžkých časů.

V různých pramenech je uváděno, že doubravnický klášter vypálili roku 1241 Tataři.

Později, v čase husitských válek, se angažoval syn Viléma I. z Pernštejna Bavor, který bojoval na straně husitů roku 1426 v bitvě u Ústí nad Labem a pozdějí 1427 v bitvě u Tachova. V jeho družině bylo jistě mnoho vojáků přímo z Doubravníka nebo z blízkého okolí.

31. října roku 1421 nakonec vtrhly husitské hordy i do místního kláštera agustiniánské řehole a zdevastovaly jej tak, že už později nebyl nikdy obnoven.

Po tragické údálosti na Bílé hoře bylo roku 1622 v Doubravníku ležením rejtarstvo Jeho Milosti hraběte Náchodského a při obléhání Pernštejna Švédským vojskem roku 1645 byl Doubravník zcela vydrancován. Včetně rodové hrobky Pernštejnů v místním kostele.

V květnu 1736 bylo u nás po tři týdny ubytováno 299 ruských vojáků a 18 koní vracejících se z válečného tažení proti Francouzům.

Po bitvě u Slavkova roku 1805 a později v roce 1809 pobývalo v Doubravníku naopak vojsko francouzské. Z této doby se nám do dnešních dnů zachovala zajímavá historka:

"Když za časů císaře Napoleona odváděli verbíři na vojnu, tak se místní chasníci všemožně ukrývali, neboť nikomu se nechtělo obléci vojenský kabát na dlouhých 14 roků. Slezákův syn z Ulice čp. 84 se také branné povinnosti vyhýbal. Důležitou roli v jeho příběhu hraje dostavba věže místního kostela. Práce se chýlily k závěru a zbývalo už jen osadit na báni křížek. Nebyl však nikdo, kdo by se tohoto riskantního úkolu ve velké výšce zhostil. Vrchnost tedy vyhlásila, že odvážlivec, který toto vykoná nemusí na vojnu. Nic zlého netuše, přihlásil se již zmíněný Filip Slezák - povoláním tesař a křížek nahoře skutečně osadil. Jaké však bylo jeho překvapení, když u dveří věže byl zatčen dráby a za odměnu poslán bez řečí na vojnu. Důvěra v dané slovo byla zklamána a jak to na místní obyvatele působilo dovede si jistě každý představit..."

Tento mladý voják se později roku 1809 objevil inkognito v Doubravníku - jako příslušník francouzské armády. Při odchodu se loučil s purkmistrem Pleským - Kontou slovy: "Tak s pánembohem strýčku!" Purkmistr byl překvapen a nedovedl pochopit, že francouzský důstojník mluví tak pěkně česky. Celá záhada se však zakrátko vysvětlila.

U Slezáků, kde byl "francouz" ubytován našli pod peřinou zlaté peníze. Polekali se, aby nebyli nařčeni z krádeže a honem je běželi vrátit. Regiment dohonili až v Propadlí, poznali mladého důstojníka a dávali mu peníze nazpět. Ten dělal zprvu překvapeného, ale nakonec vyjevil pravdu. Byl to Filip Slezák, kterého drábi odvedli z jejich domu v roce 1792 na vojnu. Z rakouské armády ale desertoval a přešel k Napoleonovi. Kvůli tomu se jim nemohl dát poznat, ale chtěl je našetřenými penězi zabezpečit.

Z tohoto prozrazení pak bylo mezi vojáky veliké pozdvižení a dobrý skutek se obrátil proti našemu hrdinovi. Francouzi ho donutili vzít peníze zpět a jeho příbuzní o něm už víckráte neslyšeli...

V šedesátých letech 19. století, když Rakousko válčilo s Itálií, bojovali na frontě doubravničtí veteráni Volwalter, Macek a František Klusák pod Radeckým. Vysloužilec Volwalter rád zpívával písničku o Piemontu. Zdejší mu proto přezdívali "Pímon".

Velmi mnoho zajímavých událostí pak zažila obec a její obyvatelé ve válce Prusko - Rakouské roku 1866.

Při anexi Bosny a Hercegoviny v roce 1878 se účastnil bojů doubravnický rodák Špaček zvaný Jägr a následné okupace pak jeho syn Josef.

Za první světové války byl život v Doubravníku velmi smutný. Z doubravnických žen se postupně stávaly vdovy a k utrpení přispěl i hlad z nedostatku potravin. Daň, kterou naše obec zaplatila byla veliká. Z 840 obyvatel obce nastoupilo při mobilizaci 148 vojáků, z nichž 20 padlo - mezi nimi 4 legionáři. Na všech frontách světa byli roztroušeni naši mrtví. Kdo přežil o to více se radoval z osvobození 28. října 1918.

Za druhé světové války zaplatil Doubravník rovněž krutou daň osudu životy svých občanů. V době heydrichiády byl zastřelen Jan Sýs.

6.října 1944 byl zatčen skladník Včely Josef Vojta a brzy po něm, 29.listopadu 1944, František Novák, František Řehoř, Ladislav Šťastný a František Špaček.
Posledně jmenovaný byl pro nedostatek důkazů propuštěn 4.ledna 1945. Josef Vojta zemřel 7.března 1945 ve Flosenbürgu ve vězení, Novák, Šťastný a Řehoř byli odsouzeni na tři roky do žaláře. Po smutné pouti koncetračními tábory se nakonec s podlomeným zdravím vrátili do osvobozené vlasti.

Jan Bílý, dvacetiletý mladík, který odešel k partyzánům na Slovensko byl chycen, souzen a popraven v březnu 1945 ve Flosenbürgu.

Hospodář Antonín Zita, zaměstnaný u MUDr. Františka Jelínka, byl od 3.října 1941 do 3.června 1943 vězněn za držení střelných zbraní. Rovněž Dr. Jelínek měl velké problémy a byl na základě udání vyšetřován kvůli nedovolenému držení zbraní.

Půl roku byla vězněna slovenka Marta Korhanová, která bydlela v Doubravníku a pracovala v sousední vesnici Rakové u Ignáce Šibora. Tragický osud potkal Karla Kapouna, který zemřel v koncentračním táboře Zwikau v Sasku jen několik dní po osvobození.

Při bombardování Křižanova zahynula naše rodačka Ludmila Sýsová provdaná Staňková i se svými třemi dcerami. V samotném závěru války, za vypjaté situace při stahování německých vojsk, bylo v sousedním Bělči zastřeleno sedm občanů. V Doubravníku pak Jindřich Štarha, Stanislav Opatřil a Aleš Hemza, kteří byli zastřeleni odpoledne 9.května v lese na Rakovci.

Jako příslušník anglické armády se po osvobození vrátil z ciziny Zdeněk Fousek, syn bývalého přednosty železniční stanice v Doubravníku.

zdroj: Leopold Mazáč - Doubravník 1972